Když neděláš to, co máš rád, nebo nemáš rád to, co děláš: 10 způsobů, jak v práci neztratit sám sebe

Zase "kartáč". Ovlivňuje nejen tuto chvíli, ale může se nám připomenout i v další rána. Jak se pak má člověk těšit do práce, když se snaží udělat věci nejlépe, jak umí, a ono to nestačí?
- Reklama -

Dělej to, co máš rád, nebo Měj rád to, co děláš. Dva jednoduché principy, jak být i v práci spokojený. Barometrem tohoto stavu jsou pondělní/ranní pocity v břiše. Pokud cítíme, jak Němci říkají, Flugzeuge im Bauch, letadla v břiše, vnitřní tíseň známou z nežádoucích školních testů, něco v nás se vzpírá; neladí.

Člověk je jako elektrický obvod. Jsou-li všechny části (kabely) v souladu, proudí energie. Člověk může (dokázat, co chce). Říká se tomu „mít moc“. Kde jsou části v rozporu, nastává zkrat a elektrickým obvodem proudit energie nemůže. Říká se tomu „nemít moc“ nebo „mít ne-moc“.

Cítit se dobře v práci, respektive pracovat tak, abychom se cítili dobře, má podstatný vliv na naše výsledky. Málokdy úplně nahoře v pracovní hierarchii najdete člověka, kterého práce dlouhodobě nebaví. Zatímco dole takových lidí najdete hodně. Jakou to má souvislost?

Kariéry a životy vůbec jsou dnes tak hektické, že je snadné ztratit kontakt s tím, kdo vlastně jsme a chceme být. Často musíme mluvit a jednat pozitivně s někým, kdo nám stejně neoplácí, takže rychle ztrácíme energii a hůře se motivujeme do dalšího pracovního dne a úkonu. Cestou, jak toto překonat, jsou pozitivní afirmace, věty, které neříkáme z povinnosti druhým, ale sobě.

Tam, kde se nenalézá nikdo, kdo by k nám mluvil vlídně (nadřízený, kolega, klient), si přesto pozitivní pocit, tudíž i pozitivní energii, vytváříme.

Této technice (mít k sobě ohled právě tam, kde jej nikdo jiný nemá) se detailně věnuji v magazínu FC. Proto alespoň v základních bodech.

1. způsob: „Raději budu vlídný, než mít pravdu za každou cenu“

Nadřízený. Zákazník. Rozpálený (a tudíž nebezpečný) kolega. Stojí si za svým.

Jednou z prvních rad v dospělém životě bylo: Když se potkáš s neporozuměním nebo odporem, usmívej se. V praxi to znamená:

Když to jinému udělá dobře, přiznej chybu. Možná ji opravdu děláš. Není to ostuda. Přiznat chybu je naopak jeden ze způsobů, jak před ostatními vypadat velmi moudře. Vyznačuje to schopnost učit se a napravovat chyby. Diskutovat o pravdě a hádat se nevede lidi k sobě, ale od sebe. Moudřejší ustoupí.

Můžeme se buď pousmát nad jiným názorem (a úsměv dělá dobrou energii), anebo se trápit tím, že druhého nemůžeme přesvědčit nebo změnit, dokud on sám nechce.

Já se tam, kde druhého nemohu přesvědčit, usměju a jdu dál. Nevezme mi to sympatie, spíše získá. Nejmoudřejší lidé nejsou ti, kteří mají podle všech pravdu, ale ti, kteří respektují i druhé.

2. způsob: „Nikdy nemám práce nad hlavu“

Nejspokojenější lidé na světě jsou ti, kteří mají vždycky čas na lidi, jež mají rádi a kteří jsou pro ně důležití. Může to být rodina, ale i kolegové, na kterých nám záleží. Držme své priority dlouhodobě ve správném pořadí a pracujme tak, abychom těm, kteří nás opravdu potřebují, dokázali říct: „Samozřejmě, nikdy nemám tolik práce, aby byla přednější než Ty.“

Neznamená to přiběhnout kdykoli na zavolání, ale být každý den k dispozici.

Tito lidé nám totiž vracejí energii.

3. způsob: „Budu říkat to, co si myslím, a myslet si to, co říkám“

Pozor, nezaměňovat s 1. afirmací. Spočívá v nich rozdíl mezi upřímností a pravdomluvností.

Nemusíme mít vždycky pravdu, a přitom můžeme být upřímní. Upřímnost totiž neznamená říct automaticky všechno, co máme na mysli, ale když už něco říkáme, měli bychom to tak myslet.

Říkat to, co si myslíme, bychom měli tam, kde lidé potřebují dostat informace a my očekáváme, že nám dokážou číst myšlenky. Komunikace je klíčem k rozvíjení vztahů nejen v soukromí, ale i v práci. Nedostatek komunikace je zdrojem konfliktů – v týmu i uvnitř lidí samotných. Informace pak totiž nahrazují domněnky: „Co tím myslel? Počítá se mnou? Nechová se ke mně odtažitě? Proč tohle o mně řekl? Netvářil se na mě při poradě zle?“

Učme se nepěstovat žádné domněnky. Tam, kde cítíme, že se klubou, položme druhým otázky, ať máme jasno. Jinak se budeme trápit sami.

Zaslouženě. Protože v sobě vytváříme zkrat.

Jak přemýšlet o trpělivosti?

Jak přemýšlet, když nás někdo „pucuje“?

Jak přemýšlet, když se snažíme někomu pomoci a on nás neposlouchá?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -
- Reklama -