7 mezer ve zraněném srdci aneb Co na Tobě v nejtěžších chvílích miluju

Když se partnerka dostala na dno…

Když se kamarádovi zhroutil svět…

Když se komukoli v mé blízkosti stane něco, po čem mu jako tramvaji spadne trolej…

Vidím jen slzy… Slyším jen ticho… Cítím jen beznaděj…

Nemohu říct: Není to moje starost.

Protože… je to moje starost.

Když se mi lidé diví, proč se věnuji vztahům, proč jsem knihu Dvanáct srdcí věnoval pochopení špatného a proč jsem nové vydání tištěného magazínu FC věnoval sbírání se ze dna, tohle jsou ty chvíle. Pokaždé si připomínám, jak člověk potřebuje podporu, milovat se.

Pardon, to poslední slovo není překlep.

Miluji Tě – to nám připadá normální. Mít rád druhé. Oceňovat druhé.

Ovšem na Miluji se často zapomínáme.

Zvláště když na život padne tma, jaký vztah chováme k sobě?

Čeho si na sobě v té chvíli vážíme?

Proč o tom přemýšlíme méně? Copak jsme ve svém životě druhořadí?

Když mi bylo sedmnáct, sepsal jsem dopis dívce, která na tom byla zle. Stejný dopis se ale v každé chvíli snažím psát sobě. Všem, na kterých mi záleží. Je to sice cár papíru, ale stává se společníkem pro osamělou mysl. Kdykoli je mně bídně, s těmito myšlenkami se nikdy necítím ve špatné společnosti.

Samozřejmě si přeji, abyste následující řádky nikdy nepotřebovali. Na druhou stranu, jsem možná snílek, ale ne naivka. Vím, že život houpe v sinusoidách nahoru a dolů. A někdy nám může být úzko. Tak třeba se pak doplnění sebelásky hodí.

Přepis mého dopisu z prosince 1992:

Co na Tobě miluji?

1. Tvůj úsměv.

Nevím, jestli Tvůj chrup je perfektně rovný a zářivě bílý. To, co ho dělá krásným, je jiskra, kterou zažehne v Tvých očích. Tím úsměvem vyslovuješ radost z toho, že mě vidíš, a říkáš, že mi zase na dnešek pronajímáš kus svého srdce.

Tvůj úsměv mě změnil. Uvědomil jsem si, že sice nemůžeme přepsat minulost ani ovlivnit celou budoucnost, co ale můžeme změnit, je naše nálada, s jakou události přijímáme.

A co na Tvém úsměvu miluji nejvíce, je to, že se dotýká mého srdce.

2. Tvůj seberespekt.

Miluji to, jak akceptuješ sama sebe. Celou, bez výhrad, s dobrými i špatnými stránkami. Na obou pracuješ. Ty první posiluješ, ty druhé odstraňuješ.

Měníš se ne proto, že někdo jiný usoudil, že bys měla být jiná, ale proto, že víš, že je to dobré pro Tebe samotnou.

Učíš mě, že pokud nerespektujeme sami sebe, druzí nás také respektovat nebudou.

3. Tvou odvahu.

Sice mi říkáš, že máš občas strach, protože svět se zdá až příliš velký a nevyzpytatelný. Říkáš, jak je někdy těžké vylézt z postele, nasadit úsměv a čelit realitě. Přesto ale každý den nalézáš novou sílu vstát – odvážná a vyrovnaná.

Tahle Tvá odvaha mě povzbuzuje. Denně mi ukazuješ, že odvaha není absence strachu, ale rozhodnutí. Svou odvahou říkáš, že některé věci jsou prostě důležitější než Tvůj strach.

Umožnila jsi mi pochopit, že v životě nejde o to milovat překážky, které stojí před námi, ale milovat to, co na nás čeká za těmi překážkami – myšlenky, sny i lidé.

Právě tahle odvaha a vášeň nám dává vůli a touhu dostat se k nim. Tam, kde se jiní ptají „Proč to dělat?“, Ty mi jasně ukazuješ: Pro TO!

Co dalšího bychom měli na sobě i druhých milovat a vyžadovat právě tehdy, když se přestane dařit?

Otočte, prosím, na 2. stránku.