5 důvodů, proč je ve vztazích těžší zapomenout než si zapamatovat

Ne nadarmo ručky hodinek utíkají směrem vpřed. Ne vzad. Je to proto, abychom si užívali každý okamžik, i když je bolestný. Pomáhá nám totiž vytvářet mnohem lepší budoucnost, protože už nechceme dopustit, aby se ta bolest někdy opakovala.
- Reklama -

Šel jsem hadcovou stepí nad Mohelnem a protíral si úžasem oči. Z hadce, vzácné horniny akumulující teplo, stoupaly nevídané rostliny a jakoby horký dech přírody. Dlouho jsem nepotkal živáčka, až ženu, jejíž tvář mě dvojnásob překvapila.

Znal jsem ji od včerejška – jako jednu z nevěst, které se u Božích muk v rezervaci vdávaly.

Ale nebyla šťastná. Naopak posmutnělá…

Provdala se, to ano, ale spíše aby zapomněla. Neuvědomila si, že je obtížné zapomenout na někoho, kdo nám dal tolik příčin k tomu, abychom si ho pamatovali. Nemohla Toho muže dostat z hlavy, mohla jen předstírat, že se tak stalo. Výraznou rtěnkou si protáhnout ústa, aby vypadala usměvavá. Popírat své srdce, sebe sama. Zkratovat svůj vlastní organismus, který jakoby jí sděloval: Skutečná láska chodí pouze jednou. Podruhé jde už jen o kompromis, kdy se snažíš zapomenout na tu první.

Trápila sebe, trápila Nového muže, který ji na rukou nosil. Ani maximum od něj nestačilo. Pro její srdce totiž nebylo důležité, CO dostává, ale od KOHO.

Posadila se do kostřavy a jako kdyby chtěla změnit zdejší mikroklima. Země plná hořčíku tu rychleji vysychá. Teď ale lačně přijímala slzy od nevěsty.

Nechtěla trápit. Nikoho, natož sebe. Chtěla být šťastná. Tak jako všechny postavy mé nové knihy Dvanáct srdcí, které měly také dvě hlavní otázky: PROČ a JAK. V jejím případě: PROČ nemohu zapomenout? a JAK zapomenu?

PROČ

Dřepěli jsme v srdci přírody, v nejlepším prostředí na to přírodě porozumět.

Příroda je moudrá a všechno, co vytvořila, má svůj přesný smysl. Vyprávěl jsem jí, proč děláme chyby, proč ve stresu dýcháme rychle nebo proč při ohrožení zbledneme – a všechna krev se stáhne do těla, aby případné poranění zvířecím protivníkem nezpůsobilo hned naše vykrvácení.

„Ale proč mě srdce neposlouchá? Proč Ho nedokážu vymazat ze svých myšlenek, natož paměti? Proč to, co si nejvíce přejeme, není tak snadné?“ obrátila na mě tázavě své oči. „Proč trpím, když já jsem mu neublížila?“

PRÁVĚ PROTO

Znal jsem to. A za ta léta, co jsem se stal už starým psem, vím, že i když v něčem hned nevidíme to dobré, neznamená to, že to pro nás dobré může být.

Povrchně lásku chápeme jako svůj život. Když ztratíme lásku, máme dojem, že jsme ztratili život.

Co když to už s nikým jiným nepůjde? Co když nám Ten předchozí bude už vždycky chybět? Přemýšlejme, proč asi máme takové první myšlenky.

Čemu nás vlastně učí láska a je to tak důležité, že to nikdy nesmíme zapomenout?

Otočte, prosím, na 2. stránku.