20 uzdravujících náplastí na závislé srdce aneb Když je pro nás jedinou možností ten, pro koho sami jsme jen jednou z mnoha

- Reklama -

Zažili jste závislost?

Nemyslím tu na cukru, alkoholu, pohybu. Myslím závislost na člověku.

Závislost na konkrétní osobě, jediné, která by byla schopna nás uzdravit – jenže způsobuje všechna naše zranění.

Když jste s tím člověkem, dává Vám najevo, jak jste malí, pro něj nevýznamní. A když jste bez něj, cítíte se slabí. Co je lepší?

Každý někdy cítí, že lepší je být sám, protože pak nás nikdo blízký nemůže zranit; nikdo druhý nám nemůže dát najevo, jak moc jsme zbyteční.

Jenže problém je, že závislý být sám zatím nedovede.

Když jsem pro Vás tvořil Vánoční speciál, vzpomněl jsem si na svůj poslední vztahový detox…

V mých snech byla jen moje, ale v mém životě byla jen sen.

Živořil jsem v rozporu, kdy být sám bylo stejně nesnesitelné jako nevyhnutelné.

Kdy jsem dobře věděl, co je krásnější než být něčí první láskou – být něčí poslední láskou. Až na případ, kdy je Vaší poslední láskou někdo, pro koho Vy poslední být nemáte.

Byl to čas, kdy se nic neměnilo k lepšímu, protože měnit věci k lepšímu je možné pouze v přítomnosti. A já jsem v přítomnosti nežil. Marnil jsem svůj čas tím, že jsem se snažil oživit minulost – to, jak nám kdysi bylo dobře, to, co mi kdysi řekla… to, co už nebyla pravda. A to, co už není, nelze oživit.

Tehdy jsem pochopil, co je to odvykání závislosti. Ne na fastfoodu, ne na tabáku, ale na člověku.

Že přestat ze dne na den závislého člověka zabije. Že trápení musí trvat nějaký čas. Že zlomené srdce je dobré znamení – toho, že jsme schopni jak milovat, tak dovolit životu, aby nás poučoval a vedl. Že to jediné, co musíme, je (časem) postavit se – jak na vlastní nohy, tak sami za sebe.

les

Je to jako ztratit se v lese. Zpočátku nám připadá, že žádná cesta nikam nevede. A když pak padne soumrak a my stojíme ve tmě, žádné světlo nás nevede ven. Přitom stačí počkat, uvěřit, že znovu vyjde Slunce; že možná v té samé chvíli jen o kousek dál stojí někdo podobný – ve stejné samotě a obavě se pohnout. Ano, tohle nikdy neprožíváme na světě sami.

Někdy nezbývá víc než naděje. Nicméně naděje je většinou to, co způsobuje změnu. To, co člověku stačí.

Naučme se neplakat, když Slunce zapadne. Jednak zase určitě vyjde. A jednak by nám slzy zbytečně znemožnily vidět hvězdy.

To léto jsem poprvé spatřil Tibet, kde mě naučili: „Odpusť, ale nezapomeň. Jen tak Tě nikdo nezraní dvakrát stejným způsobem.“

Poprvé jsem poznal, jak pár slov může uzdravit. Toto je můj pokus, jak dát naději Vám, pokud zažíváte to, co já tehdy. Protože já vím to, co Vy ještě nevíte. Že jste silnější, než si teď myslíte.

Jakých 20 uvědomění doporučuji přiložit na srdce bolavé neopětovanou závislostí?

Otočte, prosím, na 2. stránku.