Jak zvládnout vzpomínky na štěstí v době, kdy jsme nešťastní

Motto: Když Tě někdo odmítne, nemusí to znamenat, že nejsi dost dobrý. Možná jen ten, kdo Tě odmítl, nerozpoznal, co můžeš nabídnout.

Dvě ženy mě požádaly o schůzku. Kuriozita: Měly zcela opačnou minulost, ale shodnou přítomnost.

Ta první: Prožila jsem s někým něco OŠKLIVÉHO a dnes mě to ve vztazích brzdí.

Ta druhá: Prožila jsem s někým něco NÁDHERNÉHO a dnes mě to ve vztazích brzdí.

Vnímáte ten paradox?

Bez ohledu na to, zda byly samy, nebo již s novým partnerem, naříkaly.

Ta první: Bojím se, že to i s dalším mužem bude ZNOVU tak ošklivé!

Ta druhá: Bojím se, že to s dalším mužem už NIKDY nebude tak krásné!

Většina lidského utrpení je v hlavě a negativním pohledu na věc. Bez ohledu na to, zda naše vzpomínky na minulost jsou kladné nebo záporné, trápíme se.

Děje se Vám to také?

Bolí Vás vzpomínky na to krásné, co už není? Na vše, co jste měli a už nemáte?

Ta bolest se nedá vymést z hlavy, pravidelně se vrací?

Stačí Vám pohlédnout na věc, kterou jste oba drželi, vidět místo, kde jste spolu byli šťastni, vybavit si vzájemný zážitek?

Nepomáhá Vám změnit bydliště, chodit jinými místy ani pořídit si nového partnera, protože beztak Vás všude dohání ta zdrcující myšlenka Proč? Proč už nemůže být to, co bylo?

Věřte, že vím moc dobře, jak se cítíte. Nakonec sepsal jsem právě pro Vás Vánoční speciál FC, časopis, který už nikdy nezopakuji. Pokud máte objednáno a čekáte na jeho doručení, pak alespoň nyní tento článek. Je o vzpomínkách, které i mě bolely, dokud jsem neporozuměl, jak je začít brát. Tím okamžikem jsem přestal žít v minulosti a začal jsem být šťastnější, protože štěstí se rodí pouze v přítomnosti.

Co mějte, prosím, i Vy na paměti?

u vody

Část I.: Vzpomínka je jako fotografie

Všichni se domníváme, že to, co dnes prožíváme, jsou pouhé dny. Ve skutečnosti tím, co dnes děláme, vyrábíme své vzpomínky.

Žádný člověk si nepamatuje dny. Pouze momenty. To má svůj přesný smysl.

Když se někdo, koho jsme vroucně milovali, stane vzpomínkou, jako bychom v srdci měli poklad. Tak ho tam mějme a chraňme si ho. Je velmi důležitý. Ostatně, všimněme si, že bez ohledu na to, co se kolem nás děje – zda jsme v této chvíli šťastní, nebo nešťastní – některé vzpomínky se prostě nedají ničím nahradit. Nedají se ani vlastní myslí změnit. I když totiž lidé, kteří zůstali v naší vzpomínce, se ve svém skutečném životě dál proměňují a zrají, v našich vzpomínkách, podobně jako na fotografiích, zůstávají stále stejní.

A to je 1. fakt, který si musíme uvědomit: 

Vzpomínka nemá nic společného se současností. Žádný člověk – ten, který stále žije, ani ten, který již navždy odešel – nezůstává stejný jako na starých fotografiích. A tak to musíme brát a nevzpírat. Jestliže nás jeho chování někdy v minulosti vzalo za srdce a oslovilo, právě tak si ho ve svém paměťovém archivu zachovejme. Ale pamatujme, že jde o minulost konzervovanou v určité době. Jak se tehdy člověk choval, se dnes už chovat nemusí. Ta konzerva má zkrátka již prošlou trvanlivost. Neotevírejme ji. Většina prošlých konzerv, které otevřeme (tak jako vztahů, které z hloupé nostalgie zkoušíme obnovit), začíná brzy nepříjemně cítit.

Proto 1. rada: Staré konzervy neotevírejme. Staré fotografie neretušujme. I staré vzpomínky uctívejme takové, jaké jsou.

Co užitečného nás učí i špatné vzpomínky a jak je tedy zkoušejme vnímat?

Obraťte, prosím, na další stránku.