Proč máme jen jedna ústa, ale dvě uši, aneb Jak partnerovi správně naslouchat

U vedlejšího stolu seděl pár, kterému říkám papiňákový. Oběma poskakovala poklička a trumfovali se v tom, kdo na druhého zasyčí větší parou…

On: „Víš, co je největší chybou vás žen? To, že si myslíte, že dokážete změnit muže. Ale muž se nezmění.“

Ona: „A víš, co je největší chybou vás mužů? To, že si myslíte, že žena nikdy neodejde. A ona odejde.“

Nevím, jaký přesně problém ten pár měl, ale věděl jsem, že ten problém se neřeší, spíše roste.

Škoda. Většina problémů ve vztahu totiž mizí v okamžiku, kdy začneme mluvit jeden s druhým, ne jeden o druhém.

Když jsem dopsal knihu 250 zákonů lásky a na její obal umístil citát „Vztah je jako dvojkolo; není možné, aby jeden šlapal a druhý brzdil“, tím dvojkolem jsem myslel především vzájemnou komunikaci.

Většina vztahů umírá na slova nikdy nevyslovená. Nebo vyslovená, ale druhým ignorovaná.

Žádní dva lidé na světě nejsou stejní – nemají shodné geny, výchovu, životní cestu, nasbírané zkušenosti, hodnoty, pohledy ani práh bolesti. Právě proto se mohou vhodně doplňovat, když jednomu je ouvej a druhý zrovna v té chvíli nabídne opačný (pozitivní) pohled, vlastní řešení, osvěžující povzbuzení – tam, kde by ho první ani nehledal, tudíž by ho logicky ani nenašel.

To je výhoda odlišnosti partnerů. Ale každá mince má dvě strany a i odlišnost partnerů má svou nevýhodu.

Nikdo nevidí druhému do hlavy. Neumí číst mezi řádky. Nechápe cizí hádanky, domněnky, pocity. A to proto, že každý jsme jiný. Abychom jeden druhému přesto porozuměli, příroda nás vybavila. Všichni máme jedna ústa a dvě uši. Už to nám něco napovídá – že spolu máme mluvit, ale ještě více máme druhému naslouchat.

Trápí Vás něco a partner se o tom s Vámi odmítá bavit?

Nebo se mu svěřujete a jako kdybyste mluvili do dubu – on poslouchá, ale vlastně neslyší?

Nebo Vaše pocity bagatelizuje? Posmívá se Vám, že to, co Vás bolí, on jako bolestivé nevnímá?

Snaží se Vám vnutit, že Vy jste ti špatní, protože „děláte z komára velblouda“?

Začínáte o sobě sami pochybovat?

Nebo pochybujete o vztahu? Nerozumíte, proč partner ignoruje to, co Vám krade štěstí, a přitom na začátku mlel, jak udělá COKOLI pro Vaše štěstí?

Nejdůležitější věc ve vztahu

Málokdy je partner zvrácený člověk, který by úmyslně neřešil to, co Vás bolí. Pravděpodobněji to jen neumí. Pochopme, že nikdo učený z nebe nespadl a i on se to, co neumí, může naučit. Ba ve vztahu dokonce musí, protože vztah dvou odlišných lidí stojí na kompromisech. A správné kompromisy se nedělají tak, že oba o krok ustoupí, nýbrž naopak: oba udělají krok vpřed – blíž sobě.

Dovolte osobní vzpomínku. Jako mladé tele, honící se za penězi a kariérou, jsem míval hlavu často jinde než ve vztahu. Věděl jsem, jak udělat průzkum trhu. Jak vytvořit plán s měřitelnými cíli. Jak sestavit základní životaschopný produkt i jak najít unikátní prodejní argument. Naučil jsem se nastavit financování, rozpočet i marketingový plán. Zdálo by se, že jsem ovládal všechny základy potřebné pro úspěch. Ale byla to iluze. Na jedno jsem zapomněl – na své soukromí.

Všechny vztahy jsou jako zahrádka. Vyžadují péči – pravidelné zalévání a prostříhávání problémů. Ve vztahu to nefunguje tak, že si na příští rok vezmu dovolenou a až pak s partnerem vyřešíme to, co ho trápí. Tím nejdražším, co partnerovi ve vztahu můžeme poskytnout, není byt, auto nebo kožich, ale vlastní čas. Skutečně soustředěná pozornost je naprosto nenahraditelná komodita. A i když jsme přepracovaní, musíme se naučit správně komunikovat.

Možná teď někoho překvapím, ale komunikace je oboustranný proces. Neznamená to, že oba musejí mluvit. Ne, mluvit může klidně jen jeden – otevřeně si vylévat své srdce je moc dobře. Avšak druhý musí být přítomen – nejen fyzicky, ale i duševně. Ovládat umění správného naslouchání.

Mnozí se domnívají, že naslouchání je pasivní činnost. Ne, správné naslouchání je aktivita. Aktivita proto, že podporuje druhého v jeho slovech – v otevírání často Pandořiny skříňky, kde je možná už dlouho skryto něco, co se druhému neříká snadno, a co dokonce při vyslovení bolí. A aktivita je to i proto, že správné naslouchání NÁM pomáhá skutečně slyšet a také pamatovat si, co druhý říká.

Proč se musíme naučit správně naslouchat

V pracovních, přátelských i partnerských vztazích nasloucháme obvykle ze tří důvodů: 1) pro radost, 2) pro novou informaci a hlavně 3) pro porozumění. Ne vlastním chytráckým řečněním, nýbrž jedině nasloucháním můžeme pochopit, čeho se partner bojí, co si přeje zlepšit a proč by od nás reálně mohl odejít.

Lidé si bohužel standardně pamatují jen mezi 25 až 50 procenty toho, co slyší. A to v závislosti na své únavě a koncentraci. Kdykoli promlouváme ke svým nadřízeným, podřízeným, zákazníkům nebo přátelům, stejně jako k partnerům, buďme si jisti, že vnímají maximálně polovinu toho, co říkáme.

Štve Vás to? Neradi mluvíte do zdi? Věřte, že i ostatní. A nejvíce to mrzí Vašeho partnera.

Proto tento článek.

Správné naslouchání je technika nasměrování svého úsilí nejen k jednotlivým slovům, ale ke kompletnímu projevu. Lidé totiž nemluví jen ústy. Z následujících řádek, myslím, pochopíte, že naslouchání opravdu není pasivní činnost. Naslouchání je náročné a připravte se na to, že zpočátku Vám může činit problém změnit své pasivní návyky. Ale věřte, že se to vyplatí. Protože Vám už nikdy neunikne důvod, proč je partner nešťastný.

Jakých 5 kroků tedy podstoupit?

Obraťte, prosím, na 2. stránku.