Jak porazit závislost na druhých: o mamáncích a naopak těch, kteří neuvěřili, že „nic nedokážou“

- Reklama -

Část druhá: Jak se staneme zase citově silnými

Téměř všechno, co požadujeme po druhých, jsme schopni dát si sami. Ano, my sami se můžeme podporovat, motivovat, obdivovat i kritizovat. K tomu, abychom rostli, v dokonalém případě nikoho nepotřebujeme. Jenže: nikdo není dokonalý. Protože klopýtáme, oceníme někoho dalšího, kdo nám pomůže, když sami pochybujeme.

Nikdo druhý nám ovšem nemůže dát to, co sami necítíme. Partner nás může pouze podpořit, abychom to, co si myslíme, že v sobě nemáme, hledali. Ale nemůže to hledat za nás.

Může stát po našem boku, když budeme řešit své problémy. Ale nemůže všechny řešit za nás. Proč? Protože naše pocity a problémy jsou především v nás. V našem přístupu k událostem.

Ivana Danišová se narodila s hroutící se tváří. Teprve loni, když jí bylo sedmadvacet, jí lékaři diagnostikovali Goldenharův syndrom. Současně jí vysvětlili, že musí podstoupit tzv. multikraniofacionální operaci, která se dělá pouze v Americe. A že ji musí podstoupit nejpozději s dovršením 28. roku života.

Ivanina šance vyprší 4. listopadu. Do té doby musí sehnat 277 000 dolarů. Peníze, které nemá. I když čas dobíhá, už dlouho jsem neviděl tak silného a odhodlaného člověka, který si prostě nepřipouští prohru. Ivana to ale má v sobě. Odmalička poslouchala narážky na svou vizáž – posunuté pravé oko i vyklenuté ucho. Starší lidé jí v autobusu nadávali, proč si vlasy stahuje do culíku, když vypadá „tak otřesně“. Spolužáci se jí posmívali, že má kromě pravé tváře určitě deformovaný i mozek.

Ivana

Ivana ovšem vystudovala práva s červeným diplomem.

Vyhrála boj s leukémií, i když měla prognózu jen měsíc života.

Podstoupila čtyři komplikované operace srdce.

Nemá jediný důvod pochybovat, že by prohrála zrovna teď, když jde „jen“ o sehnání peněz. Polovinu už shromáždila. A začala bojovat i za druhé, kteří věřit přestali„Na Slovensku je patnáct stejně nemocných dětí. Některé nasedly na loď, která se jmenuje rezignace. Já to nikdy neudělám. Dokud je čas, nikdy svůj život nevzdám.“

To je vnitřní síla, že?

1. Kdykoli se cítíme něčím/někým tlačeni nebo dušeni, začněme u sebe. U jedné maličkosti, kterou zvládneme úplně všichni: Zhluboka dýchat. Provzdušněme si tím krev i orgány a s čistou myslí si uvědomme, že i když nemůžeme ovlivnit všechny události, které nám vstupují do života, vždycky můžeme ovlivnit to, jak s nimi nakládáme, jak k nim přistupujeme, jak na ně reagujeme. TO JE NAŠE VOLBA. Máme nezpochybnitelné právo rozhodnout se, jak budeme utrácet svůj čas a energii.

2. Jakmile nám dojde, že můžeme aktivně ovlivnit svůj život, ucítíme zvláštní sílu. Vnitřní sílu. Ta nás začne měnit.

3. S tím, jak se začneme stávat emocionálně silnějšími, se podivuhodně začne měnit i přístup ostatních lidí vůči nám – vůči naší silnější verzi. Někdo se nás začne bát. Někdo si na nás začne vyskakovat. Rozhodně přestaneme být lhostejní. Úspěch nikdy jen tak neprochází. Uslyšíme hodně zlého. Ale pokud si udržíme citovou nezávislost na okolí, pochopme, že naše přítomnost a budoucnost není vepsána v žádném kameni. Je pouze v našich rukou.

Monika Zahradníková byla odmalička kreativní a nápaditá. Čím kreativnější a nápaditější byla, tím více jí okolí pochopitelně zpochybňovalo a otravovalo. Nedejbože, když vyjádřila, že by jednou chtěla podnikat. „Jsi blázen. Stejně skončíš v nějakém zaměstnání…“

Monika byla ještě příliš mladá na to, aby se vzepřela. Vnitřní konflikt mezi tím, co její hlava považovala za možné, ale její okolí za nemožné, vyústil bohužel ve zdravotní křísnutí. „V osmnácti letech jsem prodělala první mrtvičku. Hlava ten rozpor neunesla. A tím okamžikem se věci začaly měnit.“

Musela si vybrat mezi životem podle druhých a životem podle sebe. Rozhodla se správně. Že se už nenechá ovlivnit cizími řečmi. Že už jejich zlo nebude vpouštět do své hlavy. „Začala jsem beze studu dělat to, co mě baví. Šít. Vytvořila jsem svou první kolekci oblečení, uspořádala charitativní vernisáž a dala tak o sobě vědět.“

A začalo se jí dařit… A už to bylo zpátky. „Že prý nemohu být módní návrhářka, když to nemám vystudované…“ Monika už ale věděla, že o tom, co dokáže, nerozhoduje její okolí, ale ona. Co neuměla, to se doučila. Pilovala materiály, střihy, kombinace i psychologii vcítění do klientů. Pro okolí to bylo nesnesitelné. Lidé jsou nelítostní, když se mají dívat na cizí úspěch při vlastním neúspěchu. „Bylo strašně těžké to ustát. Tři roky jsem vzdorovala. Ale pak bum–prásk, v 21 letech druhá mrtvice a tentokrát už rovnou operace srdce…“

Vzdali byste už boj s druhými? Ustoupili?

Nebo byste se naopak definitivně vzepřeli?

Obraťte, prosím, na poslední stránku.