Jak porazit závislost na druhých: o mamáncích a naopak těch, kteří neuvěřili, že „nic nedokážou“

- Reklama 4 -

Ohlížíte se po nějakém partnerovi, aby Vás udělal šťastnějším?

Ve vztahu vyžadujete od partnera, aby Vás oceňoval, aby chválil Vaše přednosti?

Vztekáte se, když partner nechce, aby bylo po Vašem?

Představuje vztah, která máte s partnerem, celý Váš svět a soptíte, jestliže Vás partner nezahrnuje do svého plánu 24 hodin denně 7 dní v týdnu? Bojujete se žárlivostí?

Tak předně: Pokud si na některou z těchto otázek upřímně odpovíte ANO, neznamená to, že jste porouchaní. Většina lidí s tím, na co se ptám, zápasí, jen to veřejně nepřizná, aby se v rozhovorech s druhými necítila horší. Nikdo se totiž v takových pocitech, které nastiňuje otázkami, necítí komfortně. Považuje se za slabého.

Dnes si vysvětlíme, 1) proč se to děje a 2) proč v tom můžeme nalézt dostatečný důvod na sobě pozitivně pracovat.

Část první: Jak jednoduše se staneme citově slabými (závislými)

Odmalička jsme živeni pozitivními emocemi. Jen začneme dýchat, už se na nás rodiče kření Jéé, Ty ši klášnej, ťuťuňuňu. Všeho moc škodí. I když v malých dávkách je to pozitivní, ve větších to funguje jako návyková látka. Ano, droga.

Rodiče nás mnohdy předávkovávají láskou, pohodlím, pochvalami. Zahrnují nás emocemi, aniž by nás učili se emocím bránit. Stáváme se tak jednostraně závislými – na všem krásném, co nám poskytují. Naučíme se brečet, když není máma nablízku, když se bojíme o samotě, když se zhasne, když máme hlad, když upadneme – a nakonec brečíme, i když se nám vůbec nic zlého neděje. Protože víme, že je to zaručený přivolávač maminčiny náruče a další dávky slastných emocí.

Jak ale rosteme, maminčina náruč nás už tolik neobjímá. A nám začne chybět droga. Někdo ji začne vyžadovat po partnerovi, který má maminku nahradit.

Zejména druh z čeledi rozmazlených, mamánek, nedokáže být citově nezávislý. Ve vztahu nám často dává najevo, že děláme věci, které ho zraňují. Jsme „ošklivý svět“, na který se zlobí, jsme důvod, proč od nás utéct do „maminčiny náruče“.

Citově nevyrovnaný jedinec nás obviňuje za to, že ho zraňujeme. Obviňuje nás ze zraňování nejen tehdy, když nic špatného neděláme, ale i tehdy, když neděláme VŮBEC NIC. Ba tehdy nás tento jedinec obviňuje vůbec nejvíce, protože my prokazatelně neděláme to, co on potřebuje. Je tedy prakticky jedno, zda něco děláme nebo neděláme. On si vždy najde záminku, jak sám sebe vystavit do pozice oběti. A protože má záminku neustále, je stále ublíženější obětí.

upír

Co s tím? Za chvíli si to povíme.

To, že jsme víceméně všichni (do nějaké míry) citově závislí, vychází z toho, že jsme lidé. Potřeba zavděčit se druhým se totiž rozvinula v kmenových dobách. Být oblíben, ba přímo obdivován znamenalo mít lepší pozici u kmene. Být většinou nemilován naopak znamenalo hrozbu vyloučení z kmene – od pomoci, od potravy, od ohně, což se v divočině fakticky rovnalo rozsudku smrti. Naší přirozeností tedy je „někam patřit“. Tady začíná touha být (pro jistotu) součástí davu. Tam se cítíme tak nějak bezpečněji, anonymněji, neohroženěji.

Ale všechno má své meze…

Proč citová slabost škodí

Každá mince má dvě strany a rubovou stranou přehnaného podbízení se je ztráta vlastního sebevědomí a neuplatňování svých schopností, jestliže nám k jejich použití někdo nedá povolení. Hlavním existenčním problémem je pak nejen citová, ale i hmotná závislost na druhých. Lidé bez sebevědomí, kteří nechávají své ocenění na druhých, jsou nejzneužitelnější v rámci zaměstnání i ostatních druhů vztahů. Kdykoli zaměstnavatelé nebo partneři zjistí, že jsou jedinou volbou pro někoho, kdo je pro ně jen jednou z možností, mají ho v hrsti.

Další problém je, že od naší sebedůvěry se přímo odvíjí úsilí, které vynakládáme, a potažmo výsledky, kterých dosahujeme. Jestliže totiž jsme si jisti, že můžeme sami se sebou kdykoli stoprocentně počítat (tomu se říká sebedůvěra), je pro nás mnohem jednodušší uvěřit, že můžeme být úspěšnější, a následně riskovat, protože víme, že v případných těžkostech se na sebe můžeme spolehnout.

Citově slabý člověk tohle nedokáže. Dokud mu někdo neřekne, že na to možná má, tak raději nekoná. A protože v dnešní době se velmi těžko hledá podpora, citově slabý člověk prakticky vůbec nevyužívá svůj potenciál.

A bohužel, ani není šťastný. Štěstí je totiž také stav mysli. Je to pocit, který vychází z nás. Pocit, pro který se svým způsobem musíme rozhodnout.

Štěstí vychází ze zjištění, že nic nedokáže zhasit světlo, které září zevnitř. Jestliže svítí světlo za okny bytu, venkovní tma může dělat psí kusy, ale to světlo prostě nepřekryje.

Jestli se ve svém bytě cítíme příjemně, nezáleží jenom na nábytku a designu, ale především na tom, jak jsme si uklidili a uspořádali vlastní myšlení.

Jestli se cítíme dobře v novém oblečení, nezáleží jenom na konkrétní značce, kterou si koupíme, ani na tom, jestli je ze secondhandu, ale primárně na tom, jakou náladu jsme si dnes oblékli.

Každý se musí ROZHODNOUT pro lásku způsobem svého myšlení. Láska je rozhodnutí, které potřebuje obnovit každé ráno. Především musí fungovat ve vztahu k sobě. Schopnost mít rád primárně není o někom druhém, závisí hlavně na nás samotných. 

Tak jako schopnost mít rád sebe.

Jak se stát zase citově silnými? Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -