5 trpkých ponaučení z nezralých plodů aneb Jak strávit, že nás zradil ten, kdo slíbil, že nikdy nezradí

- Reklama -

Utrhl jsem nezralý plod.

Byl tvrdý a kyselý.

Jako nezralí lidé – trpcí jako zkušenosti, které nám dávají.

Dva dny, dvě setkání s úspěšnými ženami, které opustili výrazně mladší partneři.

První jsem neviděl tolik let – od mého odchodu z Novy. Jako vždy se usmívala, ale tentokrát úsměv zakrýval mnoho bolesti. „Nemohu Ti ani popsat, jak bolestné je pořád čekat na něco, co nepřichází.“ S výrazně mladším partnerem věřila v budoucnost tři roky. „Milovat ho nebyla chyba. Ale myslet si, že mě miluje, byla.“

I když si přál dítě a ona mu ho dala, on teprve poté zjistil, že se v roli otce jaksi dusí. A tak ji skrečoval, zůstala na dvě děti sama.

Druhá žena, starší podnikatelka, se po čtyřech letech vztahu domluvila s výrazně mladším partnerem na miminku. Včera po návratu od lékaře šťastně telefonuje: „Lásko, čekáme ho!“

Její hoch vyslovil 11 písmen, která za sebe seřazená jednou provždy změnila 3 lidské životy: „Nech si to vzít.“ 

„Nějak“ si to rozmyslel. „Nějak“ se zrovna teď na otcovství necítí. Ale za rok to může být jiné. Třeba…

„Bylo to, Petře, jako dát radostný status na sociální síť a od nejbližší osoby dostat UNLIKE,“ popsala svůj pocit.

„Zlá slova jsou zbraně slabých lidí.“ Tacitus

Kdykoli chceme někomu hodně ublížit, udělejme to slovy. Všechny zbraně ubližují jen jednou. Prostřednictvím slov ubližují lidé, kteří chtějí ublížit víckrát. Slova totiž ubližují nejen tehdy, když se řeknou, ale kdykoli si na ně vzpomeneme. Rezonují i po letech, jako olověná kulička zamčená ve skleněném mozku.

„Nech si to vzít“ – ta jediná věta změnila za prvé život člověku, který nedostane šanci se narodit, za druhé ženě, která možná navždy přišla o sen, a za třetí jakémukoli dalšímu muži, který vstoupí do vztahu s ní v budoucnu. Protože partner, který si počaté dítě poněkud spletl s vrácením zakoupeného zboží v supermarketu do 10 dní, se ještě v tu minutu stal bývalým partnerem.

„Nejsem unavená z lásky, jen z nepřetržitého čekání, omlouvání, zklamávání a zraňování,“ řekla mi první žena.

„Necítím to tak, že bych ho nenáviděla. Jsem jen zklamána, že se stal někým, kým slíbil, že nikdy nebude. Je tak strašné uvědomit si, že se nelze spolehnout na lidské slovo,“ řekla mi druhá žena.

Kde je chyba

Vždycky je pochmurné, když zjistíme, že nejsme pro někoho tak důležití, jak jsme očekávali, že budeme. A snad nic nebolí tolik jako zklamání člověkem, o kterém jsme se domnívali, že nás nikdy nezraní.

Pochmurné je to především proto, že si musíme uvědomit, že jsme chybovali sami. Problém není v nezralých partnerech – ti na svou nezralost mají právo –, ale ve slovech, která jsem zvýraznil. V našich očekáváních a našich domněnkách. Mám-li ta slova definovat, pak:

Očekávání je zločin, kterého se dopouštíme na druhých, a zklamání trest, který za to vykonáváme na sobě. V první řadě neobviňujme lidi za to, že nás zklamali. Obviňujme sebe, že jsme od nesprávných lidí očekávali až příliš. Nicméně, tím sebeobviňováním se dlouho netýrejme. Odpusťme si. Není totiž, proč se obviňovat zbytečně dlouho. My už nejsme tím, kým jsme bývali – naivkou –, nýbrž jsme tím, kým jsme se díky ponaučení stali – moudřejším a ostražitějším.

Růžové brýle

A domněnka je víra v to, co možná vůbec neexistuje ani se nikdy neuskuteční. Avšak POZOR na domněnky v jakémkoli zabarvení. Ať v pozitivním, když si někoho malujeme narůžovo, i v negativním, když ho dopředu očerňujeme – aniž se vůbec ještě objevil. Utřeme si své brýle, než vstoupíme do nového vztahu…

„Jak mám věřit, že ještě někdo bude lepší, když je mi dnes přes pětatřicet, a někoho takového jsem doposud nepotkala?“ – Tu otázku jsem včera slyšel dvakrát. Od obou. Položily navlas stejnou.

Protože vím, jak zklamání z nenaplněného vztahu může člověka sejmout a jak na odpovědi závisí vůbec chuť člověka dál objevovat, žít, budovat a pracovat na sobě, povíme si 5 faktů, proč vůbec nevadí, že nic nebude jako dřív. Může to být totiž mnohem lepší než dřív…

Otočte, prosím, na 2. stránku.