Proč sbírat houby tam, kde nikdo není, aneb O českém špendlíkáři, který dobyl Ameriku

- Reklama -

Přemýšlíte o podnikání?

A připadá Vám perspektivnější jít cestou, kterou ještě nikdo nešel (a být sám voják v poli)?

Nebo naopak cestou, na které se už pokouší o úspěch celé davy?

Co Vás více frustruje?

Jen e-shopů je na českém internetu čtyřicet tisíc. Dnes kdekdo „podniká na Amazonu“. Jeden z mých nejbohatších přátel František, který svou měsíční výplatu počítá v milionech, vůbec internet nemá a říká: „Podnikání je jako houbaření. Kdykoli jdeš za ostatními, jen paběrkuješ. Ale kdykoli se pustíš mlázím, kterým nikdo nešel, úroda je Tvoje. Vysbíráš všechno. Celý trh.“

František nedělá nic víc a nic míň, než že vozí speciální kyseliny, čisticí louhy, do velkých továren. Všechny totiž musejí pravidelně (pro Františka důležité slovo) čistit své stroje, potrubí, kotle, ať vyrábějí potraviny, díly nebo jakoukoli chemii. To je Františkův houbařský ráj, kde je sám. Jeho jedinou konkurencí by mohla být firma, která prodává speciální autocisterny, kterými se tyto látky dováží. Továrny by si mohly v zakoupených cisternách vozit louhy samy. Jenže, tu firmu vlastní také František…

I jeho víkendy znějí bizarně. „Jsem v Pardubicích na burze motýlů.“ Nebo: „Jsem v Maďarsku, chytám/kupuji/prodávám motýly.“ Posmíval jsem se tomu, než mi ukázal sběratelský ceník. Motýl klidně v ceně osobního auta, bytu, celá kolekce jako vila…

František mě tím naučil, že nejvíce hub je tam, kde je nikdo nesbírá, nehledá. Tam, kam nechodí davy.

Dnes napíšu o mladším muži, který to ví už také. Zjistil totiž, že tak jako továrny, i například právě sběratelé motýlů potřebují své specifické produkty. A Petr Kabátek jim dodává – nesmějte se – jen špendlíky.

Pro někoho obyčejný až zbytečný produkt. Pro jiné ale nepostradatelný. Přečtěte si, jak vynáší…

motýl

Fáze 1: „Haló, v Americe došly…“

V entomologii, zoologické vědě zabývající se studiem hmyzu, jsou Češi respektovanými experty už od dob první republiky. Právě Petr ručně vyráběnými entomologickými špendlíky vydělal svůj první milion, a to během pár měsíců, přičemž odrovnal dokonce světovou konkurenci. Mluví o štěstí a náhodě, která ho k nápadu přivedla.

Kabátek byl broučkař odmala. Jednou ho napadlo konzultovat své nálezy s odborníkem. Oslovil asi nejuznávanějšího Čecha, profesora Zítka, žijícího v Americe. A právě Jiří Zítek jednou svěřil Kabátkovi, trochu mezi řečí, že „v Americe došly špendlíky. Neznáte někoho, kdo je kvalitně vyrobí a doručí?“

Fáze 2: Jak funguje deštník

Petr tehdy pracoval v pražské ZOO. Mimochodem, ve výběhu slonů. Co by pro profesora neudělal – zmapoval tedy situaci na českém trhu a nalezl dvě malé výrobny, jednu v Pardubicích a druhou v Rakvici. Domluvili se na podmínkách specifické výroby špendlíků na hmyz. „Obchod začal a řeknu Vám: Takový zájem jsme nečekali. Začali jsme vlastně rovnou ve velkém…“

To znamená rovnýma nohama do stovek objednávek. A špendlík si nikdy neobjednáváte jeden. Zejména když víte, že na Vašem kontinentu došly.

„Ihned jsme měli zakázky na pět let dopředu. A co zakázka, to přibližně dvě stě tisíc korun,“ popisuje Petr, který poznal, co to v podnikatelském slangu znamená rozevřít deštník. S jedním uspokojeným klientem totiž na jeho doporučení přicházeli dva noví, lační. A tak se klientela rychle násobila. „Museli jsme nabírat nové lidi a ti pracovali až dvacet hodin denně. Já běhal s balíčky na poštu. Na jediném malém balení – v něm je deset tisíc ručně dělaných špendlíků – je průměrný zisk tři tisíce korun. A tak to dělám vlastně dodnes,“ směje se, protože – nasyťte Ameriku…

Jak Petra žádala o spolupráci i samotná konkurence? Otočte, prosím, na 2. stránku…