Potřebovala nejhorší chvíli života na to, aby začala žít jinak – tak, jak ji dělá šťastnou

Motto: „Proč se více zajímáme o to, zda je život po smrti, a ne o to, jak před smrtí žijeme?“ Osho

Nedokážete se rozhoupat ke krokům, které cítíte jako důležité pro své štěstí?

Dovolte 3 otázky:

Co by vás přimělo prožít dnešek opravdu naplno, jako kdyby to měl být váš poslední den?

Co by se muselo státabyste přestali dělat to, co vás dlouhodobě trápí, a prostě a bez odkladů vykročili za svými sny?

Co se musí člověku přihodit, aby si konečně uvědomil, že nebude žít věčně a že s každou uplynulou sekundou má na všechno o další sekundu méně času?

Mnoho lidí doufá ve šťastný zlom. U tehdy jednatřicetileté Kristiny ten osudový obrat přišel za opačných okolností. Myslela, že to je nejhorší den jejího života. Dnes o něm už mluví jinak. Jako naopak o nejpotřebnějším dni, který ji zachránil. „Mohla jsem ztratit celý život v omylu. Možná bych nikdy nebyla opravdu šťastná. Ano, takto bude můj život asi kratší. Ale vím, že své štěstí už prožívám. Takže opravdu není čeho litovat.“

Kapitola 1: Věta, která mění všechno

Kris, jak si nechá zkráceně říkat, bylo jednatřicet let, když se blížil další zoufalý Valentýn. Zoufalý proto, že svátek zamilovaných měla prožít opět osamělá. Ten den ji vždy dostihl. Jindy se trápila něčím jiným. Stále nemohla udělat v ničem kariéru. Zkoušela to s tancováním, poté s fotografováním, naposledy s herectvím. Dostala jednu hlavní roli a oslavovala ji 12. února. Nutno dodat, oslavovala ji řádně.

Když se ráno probudila, měla pocit, „že do mě najel náklaďák. Ukrutně mě bolelo břicho a svaly. Stávalo se mi to poslední tři roky. Doktor nic nenašel, tak jsem se s tou bolestí naučila žít a počítala s ní hlavně po večírcích. Přikládala jsem ji svému životnímu stylu.“

Jako by nic se tedy nasoukala do svých těsných džín, v koupelně si dala pleťovou masku, namíchala si dietní koktejl a celý den držela půst. Jenže večer jí bylo ještě hůř. Zadýchávala se, lapala po dechu, jako by ji zlobily plíce. Ani nespala. A ráno se v bolestech belhala k praktickému lékaři.

„To bude zácpa. Dneska tím trpí většina nervózních městských děvčat. Nebo,“ stiskl ji ještě v podbřišku, až vyjekla, „žlučník!“ konstatoval, trochu ovlivněn jejím popisem životosprávy posledních dnů. Předepsal jí prášky proti bolesti a dodal: „Pro jistotu Vás ještě pošlu na ultrazvuk, tam mou diagnózu potvrdí.“

Jenže nebyl to žlučník.

Sonda, která jí přejížděla po břiše jako těhotným maminkám, malovala na monitoru podivný obraz.

„Co to je?“ zajímala se Kristina.

„Vaše játra,“ odpověděla lékařka.

„Vypadají jako švýcarský sýr ementál,“ pousmála se Kristina a hodila okem po lékařce. Ta se nesmála vůbec.

„Dvanáct lézí,“ ukazovala na „díry“.

Kristina ten pojem nikdy neslyšela. „Myslela jsem, že léze jsou nějaké trhliny. Ještě jsem žertovala, že nechápu, jak se játra mohou potrhat a jestli to není tím, že jsem se na józe předváděla před jedním mužem. Lékařka na mě pohlédla a povídá: Bohužel, to jsou nádory.“

Kristině ztuhla krev v žilách. Zmatkovala. „Nevěřila jsem tomu. To musí být chyba, vysvětlovala jsem. Já přece… Vždyť jsem byla vždycky pořádná… dodržovala pravidla… nepřecházela křižovatky na červenou… nevyloupila banku. Cvičila jsem, pila tak akorát a občas i správně jedla. Mě se to přece nemůže týkat!?“

Cestou domů se jí zamíchal v hlavě guláš. „Prostě jsem si nepřipouštěla, že by můj život měl v dohledné době skončil. Cítila jsem vztek, vzdor, bojovnost. A hlavně jsem to ještě nebrala vážně.“

Prášky na bolest zabraly. Prospala se. Na Valentýna 14. února ji dokonce vzbudil telefon.

„Slečna Kristina? Šťastného Valentýna!“ slyšela lékařku. A pak zdrcující dodatek: „Máte rakovinu.“

Jak negativní zprávy dokážou pozitivně ovlivnit život? Prosím, obraťte na 2. stránku.