Proč ženy potřebují mít něco svého a muži je chtějí vlastnit

„Petře, průšvih!“ volá mi kamarád, zajištěný podnikatel. „Ona chce pracovat. Být zaměstnaná, nebo podnikat. Řekni mi proč? Dávám jí všechno, co si může přát. Tak CO JÍ SCHÁZÍ?“

Usmál jsem se, protože mi připomněl mě samotného před x lety. Tehdy jsem si také myslel, že milovat znamená především – vlastnit.

„Chci mít něco svého.“ To ženské odůvodnění znám moc dobře. Jednou jsem jej slyšel od manželky významného hoteliéra, jež by nikdy pracovat nemusela. Její muž jen do svého hotelu napustil sto milionů. Byl ochoten jí dát vše, oč by si řekla. Málem by i dýchal za ni.

Jenže ona chtěla dýchat sama. Říkala: Nechci být na přístrojích…

„Chci vybudovat něco svého. Chci to vytvořit ne z manželových peněz, ale od nuly. Chci to vybudovat ne z jeho rad, ale ze svých chyb a ponaučení. Chci klopýtat k cíli a třeba i neuspět. Ale chci to zkusit sama.“

Kroutíte nad tím hlavou?

Proč se některé ženy nechtějí bohatými partnery nechat živit? Proč mají potřebu držet si práci, i když je s ohledem na mzdové podcenění žen často jen plivnutím do společného rozpočtu? Proč pak doma ještě naříkají, že je to v práci dřina, když odpověď bohatého partnera může znít: No tak dej výpověď! Buď doma! Choď si jen na kosmetiku, na masáže, do fitka, s kamarádkami na kafe, na nákupy! Dělej to, co Tě baví. Umožním Ti to. Užívej si život…

Jak to, že se najdou ženy, které o tohle nestojí?

Nejlépe mi to vysvětlila Jana, moje manželka. Když jsem ji žádal o ruku, přijala, ale s podmínkou: „Slib mi, že si vždycky budu moci ponechat něco svého. Já vím, že si myslíš, jakou mi projevuješ laskavost, když se chceš postarat o můj život, ale uvědom si, že JÁ jsem opustila svůj domov i svou rodinu, JÁ začínám bydlet u Tebe, JÁ si změním své příjmení, MNĚ se těhotenstvím změní tělo, JÁ budu rodit v bolestech a dítě ponese opět TVOJE jméno.“

Ten večer, v hotelu Four Seasons na Seychelách, jsem si uvědomil, jak špatně jsem rozuměl lásce. Pletl jsem si mít rád a milovat.

Když máte rádi květiny, trháte je.

Když milujete květiny, zaléváte je.

Přemýšlejme o tom…

Dlouho jsem byl ten, kdo si myslel, že když utrhne květinu, bude mu patřit. Ale ona mi zvadla.

Myslel jsem, že když chytím motýla a sevřu ho v dlani, tak bude rád, protože bude v bezpečí. Ale on mi zašel.

Až pak mi došlo, že jakékoli krásy je nutné dotýkat se pouze srdcem. Protože jinak zemře. Stejné je to se ženami. Skutečně milovat ženu znamená především dotýkat se jí srdcem. A dotýkat se jí srdcem znamená především nechtít ji vlastnit.

váhání

Jako mladý jsem věřil, že ženu je možné si koupit. Nyní už vím, že nejvzácnější náhrdelník, který žena ocení kolem svého krku, jsou ruce svého dítěte. Kdykoli si my, muži, i v dobré víře myslíme, že musíme ženy vlastnit (ovládat), jen trháme květiny a divíme se, že nám vadnou. Pokud ženy skutečně milujeme, naučme se je netrhat, ale zalévat. Hýčkat je. To je strop, kdy se žena cítí ženou maximálně. Nad tímto stropem už ženou není, jen přívěskem.

Potkal jsem mnoho mužů, kteří potřebovali ženu vlastnit. Proč? Jen tak totiž mohli uplatnit několik dovedností.

Uměli ženami pohrdat. Zranit je v nejcitlivějším místě. K tomu, aby to mohli provádět, ale nezbytně potřebovali, aby je žena NEpřevyšovala – protože pak by byli za šašky k smíchu.

Vlastnické projevy, které ze žen přestávají dělat ženy, jsou současně ty, které z mužů dělají skutečné muže. Jaké to jsou?

Obraťte, prosím, na 2. stránku.