O zvedání ze dna aneb: Proč ani všechna tma světa nezhasne světlo jedné svíčky

- Reklama -5

Motto: Život je to, co se Ti děje, zatímco si děláš jiné plány.

„Pane Casanovo, mám pro Vás špatnou zprávu,“ řekla mi lékařka a to, co mi ukázala, mě porazilo na židli. Musela se splést… To přece… Proč já?

Na ten den nezapomenu. V jedné jediné sekundě pochopíte, že může být KONEC. Poprvé si naplno uvědomíte, že nežijete počítačovou hru; že není žádný druhý pokus; že nemusí být žádné „za rok“. „Když se kousnete, máte šanci. Nic víc, nic míň,“ dodala, ale nemusela. Okamžitě jsem pochopil nejvzácnější hodnotu v lidském životě, která mi právě vyklouzla z ruky.

Čas. Ano, cítil jsem velmi zřetelně, jak končí můj čas.

Nejsem věřící, ale první myšlenka byla na Boha. Na to, že když chceš Boha rozesmát, řekni mu své plány do budoucna…

Žil jsem tehdy ve strašlivém stresu, ale myslel jsem, že to nebude napořád. Měl jsem velké cíle, věděl jsem, že obětuji své zdraví pro budoucnost, ale… vydržet tak jen pár měsíců, pár let, pár… (už vidím, jak se tomu Bůh smál). Tehdy jsem nechpal, že se chovám jako poutník, který si usmyslí: Odpočinu si, až dojdu tam na horizont, kde se koleje sbíhají. Ale když dojde na obzor, zjistí, že se koleje sbíhají opět daleko před ním…

Zdraví je jako štěstí, přátelství nebo správné bohatství. Dokud ho máte, ani si ho nevšimnete. Je to jedna z nejtvrdších lekcí, které člověk potřebuje: Že hodnotu všech podstatných věcí si uvědomíme až ve chvíli, kdy je ztratíme.

Nicméně, ačkoli jsem v první chvíli osud ukrutně proklínal, zanedlouho jsem se mu omlouval – protože jsem zjistil, že to, co mi uchystal, byl naopak nejlepší a nejdůležitější dar. Bez toho bych nikdy nezměnil svůj život. Neznal bych to důležité PROČ.

Na klinice, kam jsem docházel, jsem potkával muže na vozíku. Ochrnul při nehodě. Předtím profesionálně sportoval. Nebyl zlomený. Naopak. Vždycky byl skvěle naložený, vysmátý od ucha k uchu. A nejvíce se smál tomu, že se mračím jako kakabus. „Sakra, chlape, Tobě to nevadí?“ vyhrkl jsem na něj a křeslo, na kterém se musel naučit sedět.

A on se – rozesmál ještě víc. „Mně to, jak vidíš, nezničilo život. Pouze to změnilo okolnosti, za kterých nyní žiju. Jsem rád, že tu vůbec jsem. A ještě raději, že teď mám před sebou daleko víc výzev než dřív. Daleko víc překážek, které musím překonat, jinak se nedostanu k věcem. Daleko víc důvodů, proč se hecnout. A tudíž daleko víc příležitostí, jak být na sebe pyšný.“

Na to všechno jsem si vzpomněl, když jsem psal aktuální vydání tištěného magazínu FC. Je o změnách. O tom, čeho se lidé bojí a co odkládají – dokud se nepřihodí něco, díky čemu si konečně uvědomí, že jiná cesta vpřed není a že změnu musejí vykonat hned.

V té chvíli totiž strach i odkládání zmizí. Jako když mávnete proutkem. Musíte se pak sami sobě smát, protože Vám dojde, že to celou dobu byly jen pocity v hlavě, ne skutečnosti. A když do těch pocitů život foukl nepříznivými okolnostmi, ty pocity se rozplynuly jako pára nad hrncem. Nikdy neexistovaly. V té chvíli také přestanete život nenávidět. A začnete oceňovat, že právě díky nejtěžším problémům (ano, všimněte si, že používám slovo díky) začínáte hledat cestu z pekla.

Kdysi jsem psal o ženě, která potřebovala nejhorší chvíli života na to, aby konečně začala žít šťastně. Říkala mi: „Člověk je v zásadě tupý. Nerozumí životu. Kdykoli myslí, že mu život křivdí nebo ubližuje, časem uzná pravý opak. Život s námi musí mít velkou trpělivost. Léta. Teprve když zmoudříme, pochopíme, proč v nejhorších ranách jsou nejlepší lekce a že se člověk neposouvá jen tím dobrým, ale především tím špatným. Ano – že člověk potřebuje to špatné.“

Jste teď v situaci, že proklínáte život?

Ptáte se, proč tohle špatné musím prožívat zrovna já?

Nevidíte žádnou cestu vpřed, jen tmu kolem sebe?

Já ty pocity dobře znám. Zapamatujte si, stejně jako já, následujících 10 pravd. Mimochodem, to ony mohou za to, že jsem tehdy fatální změnil životní směr a že jsem ještě vůbec tady…

Prosím, otočte na 2. stránku:

- Reklama -