Nemám zájem. Nejste to, co hledám. 20 důvodů, proč si odmítnutí druhými nebrat osobně

Motto: Někteří lidé neocení věci, které pro ně děláme, dokud nenajdeme odvahu přestat je dělat.

Jednou v životě jsem byl bez práce. O to víc jsem si ji přál. Na každý pracovní pohovor jsem šel s nadějí, že je ten poslední. Že teď už vyjde.

Nemáme zájem.

Ta odpověď do mě pokaždé foukla dávku zoufalosti. S každým Nemáme zájem jako by někdo ukrojil kus mé hodnoty. Dvě obyčejná slova, která řekl NĚKDO JINÝ, způsobila, že JÁ jsem se měnil. Příště jsem více ohýbal svá záda, žádal nižší plat, a i když byl díky tomu stále tvárnější a lacinější, s každou další schůzkou jsem STÁLE MÉNĚ věřil, že to tentokrát vyjde. Časem jsem chodil už jako prase na porážku.

Nemám zájem.

Koukal jsem tehdy do těch modrých očí a nemohl jejímu rozhodnutí uvěřit. Seznámil jsem se na inzerát. První rande jsem jí připravil jako obšlehlé z Pretty Woman a – jí to nestačilo.

Nejsi to, co hledám…

Nejste to, co hledáme…

Vím, jak ta slova bolí. Jak je těžké smířit se s tím, že pro někoho najednou nemáte hodnotu – aniž Vám vůbec dá pořádnou příležitost. Jak je strašné, když v sekundě zhasne veškerá naděje.

Vím to. A vím ještě jedno. Jak je důležité umět odcházet. Chápat odmítnutí jako důležitého učitele – který nás učí, jak bychom měli sami odmítnout to, co se pro nás neukázalo jako pravé.

pohovor

Mám rád ohlížení životem zpět. Protože pak vidím své zážitky jako z nadhledu. Pěkně pohromadě – se všemi dlouhodobými souvislostmi. Časem zjišťuji, že jsem byl odmítnut někým nebo něčím, o co jsem moc stál, jen proto, abych byl přesměrován k někomu nebo k něčemu, co jsem v té chvíli potřeboval.

Jasně. Když mě někdo kritizuje, ponižuje a tlačí mě pryč od sebe, vytváří ve mně pocit a následně myšlenku, že za to nestojím, že té osoby nejsem hoden. Přitom to, co jsem si potřeboval uvědomit, byl opak: že ten člověk nebo ta cesta, na kterou jsem se násilně tlačil, naopak nestojí za to mně, že on či ona mě nejsou hodny.

Odmítnutí patří do stejné skupiny lektvarů jako zranění. Když se spálíme o plotnu, je to důležitý signál, že touto cestou pokračovat nesmíme. Když nás někdo zradí, je to důležitý signál, že tomu člověku důvěřovat nesmíme. Když nás někdo odmítne, je to důležitý signál, že správná cesta vede jinudy. Ano, odmítnutí nás (předem) učí, jaké vztahy nebo příležitosti by nejspíš dál nefungovaly, takže můžeme o to dříve hledat ty správné.

A proč tedy odmítnutí bolí? Přece jako každé velké zranění či zrada: Abychom si ho setsakramentsky pamatovali. Abychom se nepokoušeli ho obcházet. A abychom pochopili, že šetříme čas. Ten čas, o který bychom přišli, kdybychom se snažili vztah, který nás není hoden, překotně lepit a látat – za cenu snižování vlastní hodnoty.

Odmítnutí neznamená, že nejsme dost dobří. Znamená to pouze to, že někdo jiný si nevšiml, co mu můžeme nabídnout. Znamená to, že nám (a za to mu patří dík) poskytl čas na sebereflexi – na přehodnocení toho, co nabízíme; čas na zlepšení sebe sama, prozkoumání svých možností a limitů a případně jejich posunutí.

Tehdy, když jsem nedostal práci, jsem začal drtit angličtinu, němčinu a francouzštinu. Čím více jsem slýchal Nemáme zájem, nejste to, co hledáme, tím více jsem se učil, makal na sobě.

Díky Nemám zájem od jedné modroočky jsem více přemýšlel o tom, jak by se mnou mohlo být více fajn. Nejsi to, co hledáme, ale jinak jsi dobrej… utrousila. Dobrej. Smál jsem se tomu. Jak říká majitel Advantage Cars Milan Vopička, „dobré není dost dobré“.

špatně po debatě

Chvíli to bylo hořké. Bolavé. Tak už to při zranění bývá. Na světě není duše, která by necítila alespoň malou zlomeninu srdce, když ji někdo odmítne. Ale vždycky mě postavily na nohy 3 otázky:

Co jsem udělal špatně?

Proč se o mě nezajímají?

Jak by se o mě mohli zajímat víc?

Tak jsem vzal pomyslnou štětku a pročistil jsem komín svých emocí. Přestal být ucpaný negativními sazemi a protáhl ho pozitivní žár. Dovolil jsem, ať mě okamžik odmítnutí nakopne, poučí, inspiruje, motivuje.

Naučil jsem se chovat jako kabát ve výkladní skříni. Kdykoli se mnou někdo zachází levně a bez respektu, zkontroluji si, zda mám čitelně vylepenou cenovku. A když ji nevidí, zvětším ji. Protože jsme to v první řadě MY, kdo říká svému okolí, zač stojíme; MY rozhodujeme o tom, co jsme ochotni akceptovat.

Takže pryč z odpadkového koše. Tam není naše místo. A myslím to s okamžitou platností. Jestli si nás někdo dostatečně necení a nerespektuje nás, udělá to někdo jiný.

Vím, jak je těžké uvěřit ve vlastní hodnotu, když si myslíme, že žádnou nemáme. Jak vyváznout z vlastního sebezničujícího myšlení. Pomohl mi k tomu Antonín Brandejs, potomek slavných hoteliérů (známých z filmu Obsluhoval jsem anglického krále) a majitel hotelu Paříž, který říká: „Když si oblékneš svěrací kazajku, nečekej, že se pak rozletíš volně jako pták.“

Jaké myšlenky tedy v první řadě vpustit do svého komína emocí? Jakými vytlačit negativní saze?

Otočte, prosím, na 2. stránku.