Jak mě slepí učí vidět, chudí chápat bohatství a proč opravdová láska nemá šťastný konec

„Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.“ Honoré de Balzac (1799 – 1850, Paříž)

Můj francouzský přítel Melchior, o kterém jsem již psal zde, je slepý.

Díky tomu vidí věci jinak.

A díky tomu mě hodně naučil.

Je zvláštní, že mi otevírá oči zrovna nevidomý, že?

Když jsem v Paříži, kterou miluji, s Melchiorem usedáme do Tuillerijských zahrad před Louvrem, a když mám „den sovy“, jak říkám chmurným náladám, on mi schválně klade zvláštní otázky.

Takové, které mě vyvedou z úzkosti a donutí mě roztočit závity jinak.

Třeba: Jak vypadají krásné věci ve tmě?

Nutí mě také oči zavřít a učit se krásno ne jen vidět, ale cítit…

Byť jedinou věc…

Melchiorův přítel Pascal je bubeníkem v kapele. Přitom podle lékařské zprávy je hluchý, a to už od narození.

Pascal opravdu neslyší, až na malou drobnost – vpovzdálí registruje velmi nízké basové tóny. A také cítí typické vibrace od bubnů.

Na vystoupeních to chodí tak, že kapelník rukou udá takt a celá kapela hraje podle Pascala. Ten je v absolutním tichu natolik pohroužen do svého rytmu, že je považován za jednoho z nejlepších amatérských bubeníků v Paříži. Diváci nevěří, že je hluchý. A když ho poslouchám já, nevěřím tomu ani sám…

Naučil mě propadat rozkoši. I kdyby mi život ponechal jen jednu poslední věc, nepřestanu ji s rozkoší dělat. Protože jedna věc je úplně dostatečná na to, aby v ní člověk dosáhl mistrovství.

Mít navždy smysl

Melchior má asistentku běhání. Díky ní zná uličky Paříže dokonale, GPS mapu má snad integrovanou přímo v mozku. Když pospícháme, křikne: „Tak poběž!“ Cinká holí o dlažbu a – uhání.

Ta asistentka má nádherné jméno. Genevieve (Ženevijev). Když jsem jí vyprávěl o své knize 250 zákonů lásky, poznamenala: „Víš, já si myslím, že opravdová láska nemůže mít šťastný konec. Protože opravdová láska nemá konec.“

žena

Manžela jí už dávno vzala dopravní nehoda. Ona ho ani po pětatřicítce nepřestala milovat. „On přece nepatří do minulosti, on tvoří současnost,“ vysvětlovala mi a já to nebyl schopen pochopit. Dokud jednou nezazněl zvonek u jejích dveří…

Za dveřmi stál neznámý muž a dvě malé děti. A pravil: „Váš manžel není doma? Víte, před deseti lety daroval kostní dřeň, která mi zachránila život. Chtěl jsem, aby viděl mé děti, které by bez něj nikdy nežily.“

Genevieve se k nim sklonil, pohlédla do jejích usměvavých očí a já konečně pochopil, že i když člověk fakticky nežije, může mít pro současnost stále větší smysl.

Poslední příběh: O zvláštní spokojenosti. Otočte, prosím, na 2. stránku…