5 nebezpečných typů lidí: Jak nám berou energii a proč je vymazat z našeho okolí

žvanil

Neboli: Nažvaní toho spoustu, ale jeho činy neodpovídají jeho slovům

Pokud chceme žít jednoduše, dělejme, co říkáme, a říkejme, co myslíme. Všechno ostatní je příliš složité. Žvanilové nám cestu k úspěchu jen komplikují.

Pokud bychom si je měli nakreslit, mají silně vyvinutá mluvidla, ale ne končetiny. Druhým totiž kecají do všeho, ale sami nic z toho nezrealizovali. Začínají už od rodičů, kteří pochopitelně vždycky vědí, jak by si jejich děti měly počínat, ačkoli si sami se svým životem neumějí poradit.

Podrobíme-li žvanila mikroskopickému pohledu, je zvláštní, že říká něco, čemu zřejmě nevěří. Protože kdyby tomu věřil, byl by přece první, kdo by svůj nápad uskutečnil. Jeho život sám by byl příkladem.

Proč tohle někdy nevidíme? Proč se necháme ukecat? To je prosté. Slova jsou vždy hlasitější než činy. Je škoda, že si častěji nezacpeme uši a neposuzujeme svého rádce podle toho, co opravdu dělá/dokázal. Činy jsou totiž vždycky pravda, zatímco slova mohou být i lež.

Měnič

Neboli: Nutí nás, abychom byli někým, kým nejsme nebo nechceme být

Je jedno, o jaký vztah jde – zda obchodní, nebo soukromý. Správný vztah funguje vždy na 2 principech:

1) Účastníci vztahu oceňují to, v čem jsou stejní.

2) Účastníci vztahu respektují to, v čem jsou jiní.

Žádní dva lidé nejsou totožní. Aby spolu vycházeli, musejí být navzájem tolerantní a schopni kompromisů.

Kompromis je stav, kdy se dva lidé potkají na půli cesty – jako sousedi, kteří se sejdou u společného plotu. Kompromis neznamená obětovat to, kým jsme, jen proto, že to druhý nerespektuje, nebo že si myslí, že pro nás změna bude lepší.

Měnič je naoko důvěryhodný. Vypadá, že mu na nás opravdu záleží; že chce pro nás „něco lepšího“. Ovšem kdyby mu opravdu záleželo na nás, nikdy by nás neměnil. Protože když nás donutí být někým, kým nejsme, přestaneme být sami sebou a ztratíme svou jedinečnou hodnotu.

Moudří partneři vědí, že každý má právo na svou pravdu i svůj omyl. Možná opravdu nejdeme nejkratší možnou cestou, v každém případě jdeme ale cestou, kterou potřebujeme, protože my potřebujeme zkušenosti. Ne cizí, protože těm nemusíme důvěřovat. Děti nepotřebují vědět, ŽE nemají sahat na plotnu. Ony potřebují pochopit, PROČ to nemají dělat. Mezi ŽE a PROČ spočívá hlavní rozdíl v životě s Měničem a bez něj.

Mnohdy je lepší ztratit Měniče a zůstat sám sebou, než celý život předstírat, že jsme někdo jiný – nechápat cestu, po které nás někdo jiný vede, natož věřit, že na ní jednou budeme naplněni. Nebudeme. Je mnohem snazší vyplnit jedno prázdné místo v životě, kde předtím byl nějaký Měnič, než vyplnit prázdné místo v sobě, kde jsme předtím byli my sami.

trapič

Neboli: Trápí nás, abychom se cítili nedostatečně, provinile

Když se nám něco nelíbí nebo to nefunguje, můžeme to změnit. A i když něco nemůžeme změnit (okolnosti, které nám naservíroval život), můžeme změnit alespoň způsob, kterým na to nahlížíme. Člověk je tak schopen změnit téměř cokoli.

Říkám téměř. Protože jedno změnit nejde. A protože to nejde změnit, vytváří to v nás tolik úzkosti. Jsou to jiní lidé. Hlavně ti, kteří nás cíleně zraňují.

Negativního člověka nejde změnit, předcházet mu. Nicméně to, zda se po srážce s ním cítíme špatně, je naše volba. Bez ohledu na to, jak špatné věci se nám dějí, vždycky je můžeme zhoršit. A to negativním myšlením, které očerní výsledky. I průměrně špatnou věc pak negativním přístupem (nicneděláním) můžeme dovést do katastrofy. Stejně jako pozitivním přístupem (aktivitou a ponaučením) tutéž věc můžeme obrátit do pohody.

Jediným omezením v našem růstu jsou všechna ale, která vyslovujeme. Někdo to nazývá štěstím (já se o termíny přít nebudu), nicméně faktem je, že nejlépe věci dopadají u lidí, kteří dělají to nejlepší pro zvrácení špatné situace. Trapiči nás nutí nekonat, nebo konat a pak litovat, že jsme něco vykonali. Tlačí více na důležitost toho, co jsme ztratili, než toho, co nám zbylo – co jsme uhájili. Zveličují to, co jsme (ještě) nedokázali, než to, co se nám (již) povedlo. Chtějí, abychom se neustále před sebou i okolím cítili něčím vinni.

Proč to dělají? Proč když je posloucháme, nerosteme? Protože nikdy nemůžeme pracovat s tím, co NEMÁME. Nelze stavět z cihel, které nám scházejí. To je problém všech negativních lidí. Pozitivní nenaříkají nad tím, co jim chybí. Přemýšlejí o tom, co jim zbylo – čeho si mohou vážit, co ocenit, na čem stavět.

Trapiči rádi vyprávějí, že úspěšní lidé jsou ti, kteří nemají žádné problémy. Tímto tvrzením jsou zcela mimo realitu. Jednak úspěšní lidé žijí v úplně stejném světě jako všichni ostatní a jednak úspěšný není stav, kde nemáme žádné problémy, nýbrž naopak stav, kdy se s problémy NAUČÍME vyjít.

S trapiči za zády je to složité. S nimi vidíme všechno už dopředu černě. 

Proč někdy ani kolo, na kterém sebeusilovněji šlapeme, nejede? Otočte, prosím, na poslední stránku.