3 nejtěžší, přesto tak důležité způsoby, jak být pro druhého nedocenitelný

- Reklama -

1. způsob: Posouvání, když ho druhý potřebuje

Všichni máme sny, očekávání, touhy. Všichni ale také víme, co to jsou nenaplněné sny, zklamaná očekávání, promarněné touhy. Řečeno s Rochefoucauldem: S tím, čeho se na nás dopouštějí jiní, se už nějak vyrovnáme; horší je to s tím, čeho se na sobě dopouštíme sami.

Ano, my rozhodujeme o tom, zda a jak půjdeme za svými sny. My rozhodujeme o tom, co očekáváme. My rozhodujeme o tom, po čem toužíme. A, bohužel, my sami sobě nejvíce bráníme v cestě za tím, co si opravdu přejeme.

Ale proto také na světě nejsme sami. Měli bychom se obklopovat lidmi, kteří nás inspirují, abychom se stávali tím, kým jsme si vždycky přáli se stát. Ti lidé za nás neudělají ty kroky. Ale pomohou nám nalézat odvahu, být nám oporou a někdy sami i motivací.

Cítíme-li jako děti pod tělem paže mámy, náhle se nebojíme zkusit plavat. Cítíme-li po svém boku záchranné ruce táty, náhle se nebojíme poprvé rozjet na kole. Překračujeme svůj stín, překonáváme strach, který bychom jinak možná nikdy nepřekonali.

Mluvím o pažích a rukou. Ale ten, kdo pomáhá, ve skutečnosti nepotřebuje žádné ruce. Stačí, že svým přístupem k nám zabraňuje výkyvům v našich emocích. Jestliže padáme ke dnu, pomáhá nám být trpělivými. Jestliže naopak létáme v oblacích, pomáhá nám být pokornějšími. Se správnou oporou neskáčeme nahoru a dolů. Naše emoční křivka je dokonale stabilní. Dostáváme rovnou měrou povzbuzení i pochvalu. Pochopení i soucit. A to aniž bychom druhému museli něco zvlášť vracet. A víte, proč?

Protože energii, kterou nám dává, mu už dávno vracíme. Na pocitu, že je nedocenitelný.

2. způsob: Podpora bez podmínek

Nebo také bezpodmínečná láska. „Budu Tě milovat/podporovat, ale…“ – to přesně není láska. Lidé, kteří podporují bezpodmínečně, si nekladou žádné podmínky. Jinak nepodporují na sto procent. Nepodporovat na sto procent je stejné jako být věrný v 90 procentech příležitostí. Být věrný na 90 procent znamená nebýt věrný. Milovat na 90 procent znamená nemilovat. Jistit druhého na 90 procent znamená vystavovat ho riziku.

Lidé si rádi kladou podmínky ve smyslu, že se druhý musí chovat podle jejich představ. Ale to je nesmysl. Nikdo nedokáže žít a myslet přesně tak, jak si přejeme. Neexistuje nic, co by bylo správné pro úplně všechny. Naši pravdu formují naše geny, výchova, životní cesta a z ní vyplývající zkušenosti. Jsme tak odlišní, že máme i jiný práh bolesti. Co bolí druhé, nás možná nebolí. Ale to neznamená, že náš práh je univerzální.

Podporovat znamená především respektovat. Chápat, že druhý má právo na omyl. Právo na chybu. Právo na ponaučení. Tedy právo na zkušenost. Jen proto, že někdo chybuje, neznamená, že je špatný. Znamená to, že je člověk. Jen proto, že dělá chyby, které bychom my neudělali, není hlupák. Jen možná jde klikatější cestou, v něčem je za námi, ale jen proto není odsouzeníhodný. Kdyby nás rodiče odsuzovali za chyby, kterých se dopouštíme jako děti, jsme odsuzováni za každý pohyb, slovo, myšlenku.

Podpora druhého nesmí být podmíněna jen úspěchem. Naopak, podporovat se lidé musejí právě tehdy, když se jim nedaří. Když chybují. Když ztrácejí víru. Když jsou negativní. Ale – musí nám na nich stoprocentně záležet. Musíme cítit, že i oni objímají nás. Ne jen tehdy, když se jim daří, když celý den svítí slunce. Ne, objetí musí fungovat oboustranně. A bezpodmínečně.

3. způsob: Obětování zvláštního úsilí k pochopení druhého

Ignorovat slabé je vždy snazší než jim pomoci. Protože pomoc, stejně jako podpora, vyžadují nějakou energii navíc. Ignorovat je nulový akt.

Ještě více energie musíme vydávat, abychom pomohli lidem, kteří ani pomoci nechtějí. Jsou ukryti ve skořápce takové skepse, že ji zvýšeným úsilím musíme rozbít. Je paradox, že ti, kdo zarytě odmítají pomoc, ji obvykle nejvíce potřebují.

Lidé, když jsou na dně, si často neumějí uvědomit své emoce. Dělají něco, o čem vědí, že jim škodí. Ale nemohou si pomoci. Žadoní u partnera, který jim ublížil. Prosí o návrat někoho, kdo je pro ně špatný. Trápí se tím, že by se jejich život po odchodu negativního člověka měl rozjasnit. Těžko zvládají samotu, i když s druhým si samotu tolik přáli.

Pro takové lidi často nemají příchuť ani základní hodnoty. Ztratili se. A bojí se zeptat na cestu. Utrpení se stalo jejich jedinou jistotou, na kterou se mohou spolehnout – a proto se jí nechtějí zříkat.

Pokud nám na takových lidech záleží, musíme je podpořit. Tak jako zraněné v šoku, kteří odmítají lékaře a mohou si sami uškodit. Není nutné z nich mámit příčiny depresí, radit jim, zacházet s nimi tak, jako bychom jejich život znali lépe než oni sami. Ne, nic z toho. Stejně tak je nebudeme soudit nebo jednat za ně. Mnohdy stačí s těmito lidmi nic než být. I když se to nezdá moc, časem je to víc než všechny poklady světa.

Jen být. Stromem, o který se druhý může opřít. Který ho svou korunou chrání před deštěm. Který – když bude ochoten vzpažit ruce – mu snese nějaký vitaminový plod. Stromem, který tu jen je. A spolehlivě bude. Zakořeněný. Stabilní. Zdravý. Stromem, který stále bude dávat čistý vzduch. A kterému je možné se i svěřit. Člověku-vrbě.

Poslední stránka: Jak se oddělují přátelé od „přátel“?