Proč i chlapi pláčou aneb 5 vysvětlení pro nechápavé ego

- Reklama 4 -

Sedíme u stolu. Já a hora. Svalstvo navlečené do obleku. V jádru ale čistej chlap.

Jsem v proudu řeči, když vtom postřehnu, že mě nevnímá. Má nepřítomné oči, v nichž se navíc – štípu se do kůže, protože tohle se mi musí zdát! – opravdu, lesknou slzy.

Vidím užasle, jak hráz ze spodního víčka se plní, a pak – přetéká. Slza si dere cestu nakrémovanou tváří, až kápne na stůl.

Musím mít vlčí mlhu. Vždyť je to chlap, který by mohl skály lámat. „Promiňte, Petře, sem sejmutej.“

Když jsem byl malý, říkali mi, že chlapi nepláčou. Že se to nesluší.

Jenže já už jsem byl na EKG i EEG. Takže vím, že chlapi mají srdce i mozek. Obojí jsou svaly, a přesto se dají zlomit. Pak ukrutně bolí. Největší bolesti jsou vždycky v hlavě a srdci. Ani jedno se nedá pokapat kysličníkem, obvázat ani vyoperovat. Neexistují chirurgové specializovaní na zlomeniny mysli a srdce, ačkoli by byli nejpotřebnější. Existují jen jediní lidé, kteří jsou schopni tu bolest vyléčit. Paradoxně to ale bývají ti samí lidé, kteří tu bolest způsobili.

Když jsem vydal 250 zákonů lásky, první reakci jsem dostal od muže. Psal mi, že po první přečtené stránce pláče. I dál více reakcí dostávám od chlapů. Více se svěřují. Protože jinak chlapské zlomeniny každý bagatelizuje. Ale ony nejsou o nic menší než ty ženské.

Vím to, protože jsem to sám zažil. Není to v pravém smyslu zlomenina, spíše křeč. A jako křeč se také napravuje. Úzkostí sevřený sval se ještě trochu více protáhne. To samozřejmě extra bolí. Ale vyplatí se to vydržet. Můj kamarád říká, že je to jako se zataženou brzdou v autě. Také se nejprve ještě přitáhne a pak se uvolní.

Ta hlavní otázka ale zní JAK. Jak překonat bolest, kterou nemáme ve své moci a o které si myslíme, že už je nepřežitelná.

Píšu tohle před víkendem – pro ty, kteří by právě přes na víkend na všechno mohli zůstat sami. O čem je dobré, když budete přemýšlet?

1. Víš, proč se ten, kdo opravdu miluje, nikdy nevrací? Protože ten, kdo opravdu miluje, nikdy neodchází.

Všechno na světě má dvě strany. Rub a líc. I naděje. Naděje na nesprávném místě drží člověka tam, kam už dávno nepatří. Ve vakuu. Nerespektuje realitu, není schopen se adaptovat na nová fakta, neumí se odrazit.

„Třeba se vrátí…“ říká mi můj obchodní partner. Třeba. Ale třeba se taky nevrátí. Proč se lidé zdržují tím, co se vůbec nemusí stát? Proč přemýšlejí o tom, co vůbec není v jejich moci? Proč se nezaměří na něco, co MOHOU ovlivnit?

Je to prosté, proč. Protože máme jen jeden mozek. Mozku stačí jeden velký problém a neodreagujeme ho ničím jiným. V každé chvíli jsme schopni se soustředit jen na jednu věc. Když se soustředíme na „třeba“, děláme bezduše všechno ostatní.

První klíč je tedy v zaměření se na něco jiného. Warren Buffett, investorský veterán, když prožíval muka po úmrtí své ženy, začal hrát pinkponk. Sport tak rychlý, že při něm nemůžete myslet na nic jiného. Sportem mozek nejlépe odpočívá. Jako by na vrchní lalok pověsil ceduli ÚDRŽBA a všechno zanesené svinstvo vycídil. Po sportu je nám vždycky o krapítek líp.

Sport je investice do sebe. Nejen do těla, ale také do myšlení. Nejde o rekordy. Sport je krásný v tom, že začneme dělat kroky. Není důležité, jak velké. Ale hlavně, že správným směrem. Když prožíváme zlomeniny srdce nebo mysli, pomůže krok jakýmkoli směrem. Hlavně nezůstat stát. Protože když procházíme peklem, hlavně nesmíme přestat jít. Jinak z pekla nevyjdeme.

Proto se přestaňme hrabat v tom, zda se vrátí/nevrátí. Nesnažme se dělat čárku tam, kde už někdo jiný udělal tečku. Raději se soustřeďme na to, jak napsat další větu. Šťastnější větu, než byla ta předchozí…

2. stránka: Jak se chlapské ego vyrovná s tím, že děláme chyby a jsme za blázny

- Reklama 5 -