Každý Čech má svou Máňu, která mu brání posouvat se, říkají bojovníci s českým syndromem

- Reklama -5

Máňa ve skříni

Vysvětlení pojmu: Viděli jste komedii Kulový blesk? Všeznalá důchodkyně Máňa (na snímku ukrytá ve skříni) tam zrazuje kamarádku Anežku od stěhování z bytu. Když se však dozví, že by se měla podílet na úhradě vzniklé škody, Anežce vysvětlí, že „to vlastně tak nemyslela“.

Každý Čech má svou „Máňu“, která mu šibalsky napovídá, co nemá dělat, ale současně se zříká odpovědnosti za to, co její rada zaviní. To říkají Přemysl Piskač (vlevo) a Jindřich Josífek, dva bývalí spolužáci z pražské VŠE, kteří byli také na škole pro smích, když začali podnikat. Dnes posílají ročně více než tisíc Čechů za vzděláváním i prací do zahraničí. Ale stále narážejí. Na „Máni“, které mladé odrazují: Nikam necestuj. Nemá cenu na sobě pracovat. Stejně neuspěješ. Na „Máni“, které se skrývají v rodičích, učitelech i nás samotných. „Naštěstí se tento trend už mění. Máň není méně, ale mladí jim přestávají věřit, když vidí stále více příkladů, že uspět jde,“ říkají majitelé agentury CZECH-US v rozhovoru, kde vysvětlují, jak se na Čechy dívá svět, proč nám prospívá Facebook a v čem si hrají s ohněm čeští politici.

Piskač a Josífek

Problém byl jen ve mně, nikde jinde

Pánové, Češi jsou proslulí nízkým sebevědomím. Nevěří ve svůj úspěch, natož že by se prosadili ve světě. Opravdu je zahraniční univerzity a firmy vnímají jako neschopné losery?

Piskač: „Naopak, všude nám říkají: Češi patří k nejlepším studentům a nejlepším pracantům. Jen nechápou, proč jich do ciziny nejezdí víc.“

Takže proč?

„Češi se většinou bojí. Je to výchovou. Moje sestra by také do Ameriky nikdy nejela, kdybych tam nejdřív neletěl já. Nesměju se jí. I já jsem tu odvahu v sobě musel najít.“

Jak jste to ji objevil?

„Ještě na škole jsem měl příležitost odletět za prací do anglického Leedsu. Vzal jsem papír a sepisoval důvody Proč jet / Proč nejet. Protože jsem se bál jet, sloupku Proč nejet jsem věnoval více času, tudíž jsem vymyslel více výmluv. Víte, jaké dvě jsem napsal na konec? Že neumím anglicky, což nebyla pravda. A že by mě stejně na žádné z těch míst nevybrali.“

A vybrali by?

„Na tři inzerovaná místa se nakonec přihlásili jen dva zájemci.“

Takže kdybyste jel, tak byste to místo určitě měl?

„Přesně. Prokaučoval jsem to. A to jen tím, že jsem v sobě nenašel sílu. Problém byl jen ve mně, absolutně nikde jinde. To mě ponaučilo.“

Co když jste takový jen Vy?

„Začínali jsme dovážením plavčíků do Ameriky. Školili jsme je v Srbsku společně s Balkánci a dalšími. Češi neměli konkurenci ve své učenlivosti. Z kurzu tehdy vyházeli skoro všechny zájemce, Čechy si nechali všechny. Češi se naučí všechno, jediný problém mají v sobě, v sebevědomí.“

Ve škole se přece lidé mají UČIT

Mluvíte o studentech. Jak to, že nemají sebevědomí?

Josífek: „Jezdíme po středních školách, ukazujeme studentům možnosti dalšího vzdělávání v zahraničí. A oni? Nemluví, neptají se. Schválně říkáme: To nemá nikdo otázky? Ticho. Pak přijedeme domů a v přijatých e-mailech je od nich spousta dotazů. A ve všech: Když já se bál zeptat…“

Bál? Jsme zpátky u strachu. Kde se bere?

„V systému. Jak procházíme třídou, všichni svěšují hlavy. Jako by prosili: Hlavně se mě na nic neptej. Vybavuje se nám mládí a učitelé, kteří řvali: Vy posloucháte, já velím. A my mlčeli jako zařezaní. Strachy. I doma. Stejný model totiž převzali rodiče. Aby ne, když jsou produkt stejného školství.“

V zahraničí se učí jinak?

Piskač: „Formou kreativy a dialogu. Ani cizinec se nemusí bát mluvit. Oni to berou tak, že od toho je přece ŠKOLA, tam se lidé mají UČIT.“

Co konkrétně tam funguje a u nás ne?

„Například dvouhodinovou látku začnou vyučovat v jednom jazyce a po hodině plynule navážou v druhé řeči. Představte si to jako rozhlasové vysílání, které v polovině přeladí na jinou jazykovou frekvenci. Bilingvní výuka je tam normální. V zahraničí prostě neexistují bariéry.“

Jaký vliv na to mají rodiče?

„Dnešní rodiče na děti nemají čas a nechávají je napospas počítačům. Nezajímají se o silné stránky dítěte, natož aby je rozvíjeli. Nemají ponětí, co jejich děti mohou dokázat. Ale to rodičům nebrání říct: Synu, dcero, tohle podle mě nedokážeš, tak to ani nezkoušej.“

2. stránka: Jak fungují rodiče v zahraničí a čím mění Facebook Čechy k lepšímu

- Reklama -