České versus seychelské myšlení: Proč má smysl druhý domov v zahraničí

Kokos versus Coca-Cola (aneb Čím může Čech prospět Seychelanovi)

„Od našeho návratu ze Seychel přemýšlíme, čeho musíme dosáhnout, abychom se tam přestěhovali. Články ohledně Bali a dalších destinací nás jenom více motivují,“ popisuje Petr a začíná názorně ukazovat, jak může Čech se svým způsobem přemýšlení rozvinout nebo doplnit to, co jinou kulturu s jejím způsobem přemýšlení nenapadne.

„Našli jsme velmi zajímavý podnikatelský záměr v pralese za pláží Anse Lasio. Plážový bar, který nemá dveře, okna, zdi… ani obsluhu. Jen písek, židle, stoly, lednička s nápoji a skleněná nádoba na peníze. Okolo divočina a nebe nad hlavou. Poblíž cedule „Obslužte se a zaplaťte, prosím“ a ceník.

Funguje to obchodně? – nedůvěřovali jsme. „Ano,“ ujistil nás majitel žijící o něco hlouběji v pralese. Ráno jen doplní zásoby a vyprázdní prasátko. Nic víc jeho podnikání vyžaduje.“

V Česku existuje podobný koncept Lesních barů. Alkohol, špekáčky, domácí kremrole – sázka na důvěru, že lidé zkonzumují i zaplatí. Bohužel při české mentalitě nefunguje tak dobře. Nehlídané bary se hlavně v noci, kdy nechodí turisté, vykrádají.

Zajímavá je ale první srážka českého a seychelského myšlení:

„Jako správným Evropanům nám nestačila nabízená Fanta, Cola a tak. Chtěli jsme exotiku. Majitele jsme tedy požádali o kokosové mléko přímo z ořechu.

Nechápavě na nás pohlédl, pokrčil rameny, řekl oukej a zmizel v pralese. Uslyšeli jsme několik ran. Přišel, v jedné ruce kokos, ve druhé mačetu. Osekal před námi vršek ořechu, hodil do něj dvě brčka a podal nám to. Kdo to někdy začerstva pil, ví, jak je to skvělé.

Zeptal jsem se, kolik dlužím. Divil se, nechtěl nic. Když jsme ale trvali na placení, odvětil, že jedno euro. Nejlevnější nápoj v baru, tak levný, že ho bar oficiálně ani nenabízel…

Pro nás je kokosový fresh luxusní exotika. Pro ně je kokos něco bezcenného, co se všude válí, je toho plný ostrov a nikdo to nemá chuť ani sbírat. Zatímco Coca-cola, pro nás tak běžná, je pro ně exkluzivní zboží, které se importuje letecky z Dubaje. Naprosto odlišné pohledy na stejné produkty.“

Čas versus zisk (aneb Čím může Seychelan prospět Čechovi)

Přesuňme se 6609 kilometrů východním směrem. Tam už dva roky žije spoluzakladatel jedné české cestovní kanceláře, který jednoho dne prostě odmítl dál žít ve stresech a s rodinou přesídlil do Indonésie (více v článku Do Česka bychom se už nevrátili). Jiný kraj, jiný mrav – to se projevuje zejména v odlišném přístupu domorodců ke stresovým situacím. Na rozdíl od Čechů totiž nepřijmou práci, která je lépe placená, ale přináší větší stres. „Kvůli zdravému srdci,“ cituji tohoto českého podnikatele. „Když na Balijce řvete nebo ho chcete stresovat, on prostě odejde. Nechce, abyste mu ničili zdraví. Druhý den přijde a věří, že jste se uklidnili. Když ne, nepřijde už nikdy. Pořád tady jen opakují: zdravé srdce, zdravé srdce.“

Taková je nejen Indonésie. Čechům se to nečte příjemně, chtěli by věřit, že jediné správné je žít pro velký plat, auto a dům. Ani na Seychelách ale nikdo nepochopí, proč si vzdělaný člověk cíleně zkracuje život, byť by na oplátku získal cokoli. „Na Seychelách,“ vzpomíná Petr Smětala, „nás překvapilo, že mnoho restaurací (těch s obsluhou) otevírá ve 12 hodin a zavírá už v 15. Na snídani a večeři asi nechodí tolik lidí jako na obědy, a tak se tamní podnikatelé zaměřují pouze na tu nejefektivnější část dne. Zkrátka žijí tak, že jim to stačí. A ve zbytku dne vídáte místní, jak leží na palmě. Opravdu, na samotném vrcholku palmy. Protože místní se vesměs neorientují na maximální zisk, ale na rozumný poměr čas/zisk.“

Protože Smětala je podnikatel, okamžitě v tomto rozporu české upracovanosti vs. seychelského maňána vidí příležitost. Jeho finanční přemýšlení je pozoruhodné:

1. „V Česku je průměrná mzda přes 25 000 Kč, na Seychelách zhruba 8 000 Kč. V Praze síla na pravidelný úklid a vaření stojí 12 000 Kč na částečný úvazek. Na Seychelách jsou za stejnou cenu 2 hospodyně, a to na plný úvazek.“

2. „Například e-shop, který Vás v Česku neuživí, Vás na Seychelách živit může.“

3. „I bydlení má jinou pořizovací cenu. Pracovní síla je levná a stavební materiál roste všude kolem. Na rozdíl od Česka totiž zateplení není třeba, okna prakticky také ne. Teploty celoročně neklesají pod 25 stupňů Celsia.“

Sečteno, podtrženo: „Žít v tropickém ráji a mít doma služebnou nemusí stát zdaleka tolik, kolik máme zafixováno v hlavě. A začít podnikat lze na Seychelách s malými náklady a růst rychleji než třeba v Evropě.“

Smětalovy technické postřehy ohledně daní, založení a vedení podnikání uvedeme v příštím vydání tištěného magazínu FC 4/2014 (vychází na konci července). Petr zmíní i podnikatelské příležitosti pro Čechy. Jedna zdánlivá bizarnost: „Seychelské kadeřnice neznají evropské účesy, melíry, techniky. A naopak naše kadeřnice by mohly získat autentickou praxi s afrocopánky, kterou by po návratu mohly ještě lépe zobchodovat v Česku. A tak je to se vším…“

Poslední stránka: Mají státní úředníci pomáhat státu, nebo lidem?