Zničehonic sami. 5 důvodů, proč se nevěšet a jak v samotě vidět příležitost

- Reklama -5

sami

Místo předmluvy: Vždycky si myslíme, že je to na věčné časy a nikdy jinak. Ale život je vše, jen ne navždy. Život je změna. Chceme-li si užívat život, musíme se naučit změny chápat jako svoji příležitost.

„Dostal jsem nabídku na exit (prodej obchodního podílu v naší firmě), která se neodmítá. Promiň,“ řekl mi v podnikatelském pravěku společník, který – jak jsem věřil – měl stát po mém boku navždy.

„Víš, po těch letech jsi už tak nějak stejný. Našla jsem někoho živějšího, zajímavějšího, prostě novějšího. Promiň,“ řekla mi láska, se kterou jsem to také cítil navždy a „spořil jsem nám na byt s liškou“.

Jako mladé tele jsem potřeboval ještě hodně let a hodně ran, než jsem pochopil, že naučit se být sám je hlavní podstata životního štěstí. A že to nejlepší, co mohu pro druhého i sám pro sebe udělat je nebýt na druhém závislý. Protože pak jsem přítěží. Jemu i sobě.

Sám. Najednou tak frustrující. Přitom je to jen pocit. Ohlédneme-li se životem zpětně, zjistíme, že na většinu klíčových rozhodnutí jsme byli sami. Sami jsme byli u zkoušek, sami v čekárně na první rande, sami před šéfem, když jsme hráli ruskou ruletu: dostanu přidáno, nebo padáka?

Tehdy se to zdálo stísňující. Dnes už se tomu mnohdy smějeme. Napadlo Vás proč? Co se od té doby změnilo? Inu, vyrostli jsme – díky zkušenosti, kterou jsme sami pořídili. Ta zkušenost nás učí, že se nakonec není čeho bát. A že jakkoli nás první vlastní krok děsí, další kroky nás dokonce mohou začít bavit. A víte proč? Právě proto, že nás začnou posouvat.

V čem?

1

Z té představy se svírá hrdlo. Jít sám a nevědět, zda jdeme správně, a pokud jdeme, zda to ujdeme. Ano, je z toho úzko. A právě to je důvod, proč se musíme naučit dokázat to.

Udělat to, čeho se nejvíce bojíme, bývá obvykle to jediné správné. Protože zjistíme, že to, co jsme nechtěli, bylo většinou to, co jsme potřebovali zažít nebo poznat, abychom se posunuli, vypracovali.

Je to jako utéct z pasti. Vysvobodit se z osidel může bolet, ale nic nebolí tolik jako zůstávat dál v osidlech jen proto, že jsme příliš vyděšeni pokusit se dostat z pasti ven.

Vždycky je lepší naučit se stát na svých nohou, než spoléhat, že nás někdo celý život ponese na zádech. Jakmile se naučíme soběstačnosti, zjistíme, že spolehnout se pak čas od času i na někoho jiného je vlastně projevem naší síly a důvěry, ne slabosti a vlastního nesebevědomí – jak to bývá tehdy, když se na někoho spoléháme výlučně a navždy.

Proto když jsem měl v podnikání zůstat sám, bez znalostí toho, co uměl ten druhý, stal jsem se „proti své vůli“ z neplavce plavcem. Musel jsem totiž – obrazně řečeno – nějak začít máchat končetinami a plavat, když zmizely cizí paže, které mě uměle držely nad vodou. Začal jsem se vzdělávat, četl knihu za knihou, podtrhával si kapitolu za kapitolou, neztrácel jsem ani minutu. Nebyl čas ztrácet čas. Učil jsem se, a tím se postupně stával soběstačnějším.

Zafungoval instinkt jako v dětství, když mi kluci z vyššího ročníku hrozili, že mi nabančí. Místo bulení v rohu jsem musel zapojit rozum. Začít přemýšlet, jak obstát v krizových situacích, dětinsky nasávat základy sebeobrany. Opět jsem se učil, a tím se stával jistějším, když jsem ťapal vpodvečer sám ze školy.

Proto kdykoli v životě začneme propadat skepsi, učme se, jak se rozveselit a vzpružit. Bez ohledu na dovednosti, které se právě snažíme posílit, život nás vždycky naučí dělat malé souvislé kroky ve směru vpřed. Protože ty, činěné dnem za dnem, úplně stačí k tomu, abychom pokročili.

Jít mnohými životními etapami sám není destrukce, ale naopak výukový proces. Už tím, že se odvážíme jít, se stáváme silnějšími. Jsme jako děti, které se zaběhly a nemohou najít cestu domů. Zpočátku je skličuje začít tu cestu hledat. Panikaří. Ale dlouhodoběji se začnou cítit bezpečněji a lépe, protože zapojí rozum, instinkt a nakonec tu cestu domů budou umět zpaměti.

2. stránka: Co má společného vztah a plavání

- Reklama -