Proč se mladým rozbíjí životní kompas aneb 7 jistot, které musíme světu vrátit

Opakuje se to rok co rok před hlavními prázdninami.

Ti, kteří ještě studují, často pochybují, že má škola, které se věnují, smysl.

Ti, kteří dostudovali a ještě nemají práci, často pochybují, že nějakou seženou; že se vůbec někde uplatní.

Ti, kteří dostudovali a práci mají, pochybují, že si ji udrží.

Stálé pochyby: Jdu správným směrem? Stálé rozhlížení se, jak žijí rodiče, a otázka: To je všechno, co mám od života očekávat?

Před koncem loňského roku v článku Když chceš létat, neptej se slepic, jestli to dokážeš zpěvačka Gabriela Gunčíková vysvětlovala na svém příkladu, proč si mladí tolik nevěří a čím si vnitřně procházejí, než uspějí. Protože v mládí spočívá budoucnost tohoto světa, podíváme se na to ještě hlouběji.

Na první pohled se to zdá pochopitelné. Jak by si mladí mohli do života věřit a vědět, jakou cestou se mají dát, když nemají žádné zkušenosti? Na druhou stranu co jiného by měli mít, když ne chuť a touhu objevovat život, právě když nemají žádné špatné zkušenosti? Oni přesto ztrácejí i tu chuť a touhu. Proč?

Proč se na pracovním trhu tolik bojí konkurence? Kdo jiný by měl mít zápal do konkurenčního boje než dravé mládí?

Proč se bojí drát se vlastní (třeba i podnikatelskou) cestou? Kdo jiný by měl mít více podpory za zády než mladí, kteří obvykle mohou počítat s dvěma (a v případě rozvodu i „více“) rodiči a ještě k tomu mají nízké životní náklady?

Proč mají strach, že ve světě neobstojí, že selžou, že se „ztratí“? Kdo jiný by měl být v pohodě než mladí s tolika aktuálními přátelstvími?

Pokusím se na to odpovědět tímto článkem. Někoho možná překvapí, že se nebudu tolik bavit o mladých jako takových, nýbrž o jejich okolí. Protože tam je zakopaný pes.

Motto:

„Raději jdu s kamarády tmou, než sám světlem.“ Mark Zuckerberg, vzpomínky na nejtěžší doby Facebooku, tištěný magazín FC

1. Mladí potřebují vidět lidi, kteří si najdou čas na druhého

Podíváme-li se na Facebook, všichni máme „dost přátel“. Rozhodně více než jednoho. Mnohem vděčnější však býváme za jediného SKUTEČNÉHO přítele nebo pár, za který jsme ochotni bojovat a on za nás.

To uvědomění, že někoho takového máme, nás dostává do jistoty, do pohody. Víme, že při nás někdo bude stát, až půjde – jak říkám – tlusté do tenkých; že ti lidé zůstanou ve spojení, že budou mít vždycky čas zvednout nám telefon, když budeme potřebovat jejich podporu, a nebudeme se bát, že je obtěžujeme, že jsou zaneprázdnění nebo unavení… pro nás NIKDY nebudou. Ale mladí tomu musejí věřit. Nesmějí to považovat za chiméru, protože to kolem sebe nevidí.

Přátelé jsou součástí lepidla, kterým drží náš život pohromadě. Jen to lepidlo nesmíme ředit – to znamená musíme být schopni odložit chytrý telefon a zavřít notebook, když trávíme čas osobně, a staromódně si užívat pohled tváří v tvář – jako za krále Klacka.

Jen máloco se vyrovná zdravé přímé konverzaci, srdečnému smíchu, dlouhé společné procházce, vzájemnému tanci a velkému objetí dvou lidí, kteří na sebe dávají pozor. Jsou to zdánlivě ty nejobyčejnější věci, které ovšem dělají ti nejneobyčejnější lidé, protože jen takoví dokážou toto věnovat svým přátelům – lidem, které vnímají jako správné pro sebe. Snažme se být obklopeni takovými Přáteli s velkým P a dělat si čas pro ně. Protože to jsou lidé, kteří nás nikdy nenechají utopit se ve skepsi.

2. Mladí potřebují vidět lidi, kteří jsou ochotni vkládat úsilí do porozumění

Nic v životě, přátelství nevyjímaje, nefunguje 24 hodin 7 dní v týdnu. Proč? Protože by k tomu byla zapotřebí dokonalá flexibilita a dokonalý kompromis.

Život je permanentní změna. Člověk se neustále proměňuje a navíc je chybující tvor, který se v proměnlivém světě i životě učí vlastními chybami. Aby neztratil kuráž, víru a směr (zkrátka kompas), potřebuje nějakou podporu, která mu jeho hodnoty bude připomínat, jakmile by je chtěl zapomenout nebo vzdát je. Problém je v tom, že podpora není náš klon. Není stejná jako my. Má na mnohé jiný pohled. V tom je ale současně i výhoda. Dva různí lidé vidí stejnou situaci z různé perspektivy. Díky tomu se mohou vzájemně upozornit na rizika a benefity, které ten druhý ze svého úhlu pohledu přehlíží.

Být schopen odložit „svou pravdu“ a komunikovat s druhým také o jeho pohledu, který je stejně pravdivý, jen z jiného úhlu, je dnes bohužel vzácnost. Od „neomylných“ politiků po „neomylné“ zaměstnavatele, zaměstnance a úředníky. „Neomylné“ ostatně vídáme i doma – mezi rodiči, sousedy, někdy se za neomylné považujeme i sami.

Hledat a přiznat chybu je přitom základ člověčenství. Největší chybu dělá ten, kdo svou chybu hledat odmítá. Protože ten se nikam neposouvá.

2. stránka: Jak je snadné zničit mladého člověka