Proč nás předsudky zaslepují: O lidech, kteří dávají práci těm, o něž jiní nezavadí

Předsudek je zakořeněný úsudek nebo názor, který není založen na spolehlivém poznání, ale na pouhém mínění nebo předpokladu. Obvykle vychází z neoprávněného zobecnění nebo jiného zjednodušení zkušenosti. (Wikipedia)

Třetí dohoda Dona Miguela Ruize jasně říká: Nevytvářejte si žádné domněnky. Já bych dodal: … hlavně o cizích lidech. Někdy mi totiž připadá, že nám oči naopak škodí. Očima vidíme méně.

Já jsem se všech předčasných domněnek zbavil před lety, když jsem poznal dívku s tělesným handicapem. To už budu vždycky sám lyžovat, jezdit na kole, plavat? – běhalo mi hlavou. Pak jsem jí ani v jedné oblasti nestačil. Pamatuji si pouze zadní odrazku jejího kola, její „sejdeme se dole“, když se odpíchla hůlkami a zmizela mi v dáli, a fotografie z jejího hlubokomořského potápění – z míst, kam bych se já neodvážil, a ona suverénně ano. Díky ní jsem nadobro vyléčen z předsudků o lidech.

Ale přesto mi tu a tam něco vyrazí dech.

Naposledy v personální agentuře AC Jobs, kde u počítače seděl – nevidomý.

Pavel: Měl jsem štěstí

Pavel Michelfeit

„Divíte se?“ smál se. „V mém okolí je hodně nevidomých, kteří pracují buď jen manuálně, nebo vůbec. Jsou to maséři, košíkáři, lepí krabičky. Většinu firem vůbec nenapadne zaměstnat nás prací na počítači. My však můžeme bez problémů fungovat na internetu, spravovat on-line databáze, psát ve Wordu, programovat,“ říká ten pozoruhodný mládenec a já fascinovaně pozoruji, jak kmitají jeho prsty na klávesnici.

Pavel Michelfeit má pozici HR konzultanta. Už třetím rokem aktualizuje databáze kandidátů na základě příchozích životopisů. Ano, životopisy je třeba číst. Pavlovi také životopisy přes sluchátka předčítá ve zrychlené formě speciální čtecí program. „Měl jsem štěstí, že jsem se na jedné akci pro vodicí psy potkal manažerku této agentury. Náhodou mi řekla o výběrovém řízení na tuto pozici. Rozhodl jsem se přijít na pohovor a přímo majitelce předvést, jakým způsobem dokážu pracovat na počítači a že běžnou práci zastanu velmi dobře. To řízení jsem vyhrál, ale opakuji: Měl jsem štěstí. Většina nevidomých tuhle šanci vůbec nedostane, zůstávají bez práce a sociálně izolováni doma.“

Uvědomme si ten paradox:

Můžete umět cokoli, ale když nedostanete příležitost, jsou Vám znalosti k ničemu. 

Já se tedy ptám:

Jak to, že jeden podnikatel konkrétního uchazeče předem odsoudí, aniž by ho vyzkoušel, a druhý mu dá šanci? V čem jsou ti dva mentálně odlišní? A čím vším můžeme být překvapeni, když dáme příležitost těm, kteří ji doposud nikdy nedostali?

Majitelka té agentury ví z vlastní zkušenosti, co zmůže předsudek.

Olga: Byla jsem nevhodná

Olga Hyklová

Život Olgy Hyklové lze shrnout do 3 zajímavých bodů:

1) Pochází z vesnice u Hodonína, má střední zemědělskou školu a řidičské osvědčení na traktor. Na Masarykově univerzitě v Brně sice vystudovala personalistiku a psychologii, ale když rozeslala životopis do personálních agentur, ze žádné se jí neozvali. Nezajímavá. Když je obešla osobně, zjistila, že „není vhodný kandidát“. Nemá praxi a pak… co ten traktor?

2) Majitele jedné z agentur se jí podařilo přesvědčit. Přijal ji. Aby mu dokázala, že práci bere zodpovědně, nehleděla na pracovní dobu. U klienta jednala ještě v půl osmé večer. Ke své škodě, pochopitelně. Šéf ji přišel zkontrolovat do kanceláře v 17 hodin, kdy měla končit její pracovní doba. Nenašel ji tam. Rozhodl se ji vyhodit. „Byla jsem v šoku. Jednala jsem s naším klientem v jeho sídle, mohl si to ověřit. Dokonce se mi podařilo najít vhodného kandidáta, kterého daný klient hledal a chtěl ho zaměstnat. Jeho odpověď ale zněla: Nevěřím Vám, napište si výpověď.“

3) Další rozesílání životopisů a poptávek po práci. Tentokrát již úplný neúspěch. Olga na tom byla hůř než předtím. Kdo si totiž její praxi ověřoval u předchozího zaměstnavatele, dostal hanlivý posudek.

Ano, to dokážou předsudky. Jak se z Olgy mohla stát úspěšná podnikatelka, která už na předsudky nikdy nedá? Otočte.