Proč je život jako puzzle aneb 6 prvních pomocí, když nás někdo odhodí a ještě rozkope

- Reklama -

Mám první čtenářku své knihy. Ještě než vyšla. Poskytl jsem jí na tuto noc rukopis. Výjimečně.

Zažila rozchod, jaký nikomu nepřeji. Rozchod, při němž dostala, jak se říká, „naloženo“. Nejenže partner odešel – budiž, je to jeho život –, ale aby zdůvodnil rozbití dlouholetého vztahu, vykřičel jí do očí, čím vším je nedostatečná. Jak je „stará“, „nepřitažlivá“, „neperspektivní“, prostě „zabitá“. Rozdupal jí nejen srdce, ale celou kladnou hodnotu a sebevědomí. Některé rozchody ale takové jsou – zbaběle hnusné.

Viděl jsem tvář mladé ženy přes noc propadlé do hlubokých vrásek, vyhaslé oči bez jiskry, ruce, které se neskutečně třásly. Neubránila se po tom všem poslat muži ještě jednu esemesku: „Mám Tě moc ráda.“

Z roztržitosti ji poslala svému tátovi. Když si omyl uvědomila, hořce se usmála. Táta prý nikdy na vyjádření citů nebyl, určitě neodpoví.

Odpověděl. „Neboj, já Tebe taky.“

Nenapsal jí to prý ještě nikdy. Konečně jsem viděl ty nejkrásnější slzy, pozitivní. Některé omyly takové jsou – nakonec docela příjemné.

Ve své knize celou jednu z částí přirozeně věnuji zvládnutí samoty. Míša těch 80 stran zhltla za noc. V půl šesté ráno mi od ní cinkla esemeska. Poprvé se smajlíkem. A pozitivním textem. Nemám o ni strach. Když udělá každý den jeden takový krok vpřed, z pekla vyjde. Jak rád říkám, když procházíme peklem, hlavní je nepřestat jít.

Po těžkých rozchodech s morálními slabochy to už tak je. Chceme-li se pohnout k lepším pocitům, myšlenkám a činům, musíme se zřeknout všech pocitů, myšlenek a činů, které nás tíží jako závaží. Jen tak z nás bude lokomotiva, která povolí brzdu, aby mohla přejet do lepší stanice.

Přál bych si, aby nikdo podobnou situaci neprožíval. Kdyby přece ano, tady je 6 rychlodoporučení, čeho se v každém případě snažit zřeknout.

opuštěný

1. Zřekněme se předstírání, že musíme být tím, kým jsme si zvykli být

Ve všech špatných časech, které život nabízí, probíhá v mozku bitva mezi tím, co si pamatujeme, a tím, co cítíme. Obojí bývá peklo, protože snad nic nesžírá víc než vzpomínky na štěstí v době neštěstí. Když člověka, který naši bolest zavinil, považujeme současně za jediného, který je schopen ji zastavit. Když jsme zvyklí na to, že on je náš partner – a nikoho jiného.

Vezmu-li to podnikatelským pohledem, jedním z nejtěžších rozhodnutí, které je nutné učinit a zvládnout, když se podnikání nedaří, je přestat být osobou, kterou chceme být, a začít být tím, kým jsme schopni být = kým jsme dnes. A od momentálních předností i slabin, postupným zdokonalováním, se opět odrazit k tomu, kým chceme být.

Zřekněme se nadávek na vše, co nejsme (ženy typicky vyčítáním si všeho, co nemají proti „té čůze, ke které utekl“). Učme se být sami k sobě laskaví v myšlenkách, slovech i činech. Snažme se budovat v sobě v tuto zdvořilost. Překonávejme tu hořkost. Jděme dál přes svůj strach, co bude, přes svůj hněv k tomu, co bylo, křičme do polštáře, ale nikdy ne do zrcadla nebo na lidi, na kterých nám záleží, protože ti si to nezaslouží. Místo sebezraňování nebo schovávání před problémy, pojďme ty překážky neignorovat, přelézat. To je první, co potřebujeme.

Vzepřeme se všem myšlenkám, které nám vnucují, že jsme něco míň, než ve skutečnosti jsme. Naučí nás to vidět, jak ve skutečnosti jsme úžasní. Ne proto, že bychom byli jen slepí ke svým nedostatkům, ale proto, že je dokážeme vyvážit svými přednostmi, které si také uvědomujeme.

2. stránka: V čem je život jako puzzle? Proč neproklínat ošklivé kostičky?