Pěšky, sám a bez mapy. Jak český student poznává skutečný svět

- Reklama 4 -

„Protože neznám cestu, musím se pořád ptát místních, kudy dál.“

V té větě to důležité slovo je.

To slovo je: Ptát.

„Člověk nemůže zemi poznat lépe, než když ji projde sám a pěšky. Samota nutí bavit se s místními. Nemohu se dlouho stydět, protože potřebuji jídlo, pití, někdy přespat – hlavně, když hrozí liják, protože není nic horšího než se ráno probudit ve spacáku a zjistit, že mimo spacák prší. Kdybych jel s cestovkou, nechodil bych za vesničany. Víte, turista poznává místa. Cestovatel místa a lidi. Ale poutník místa, lidi, a protože je sám, tak sebe.“

poradili

Proč to vlastně dělat?

Proč mít zhýčkané nohy rozedřené do krve, tělo plné puchýřů, opruzenin, bolesti?

Proč trpět, když doma mohu chodit do práce, koukat na spolucestující v autobuse, doma na televizi…?

A tak každý den až do smrti dokola?

„Popíšu Vám, jak žiju a k čemu to je: Na pouti spím venku. Vybavený na hady a psy, kterých se nejvíc bojím – mám pepřák. Vzbudím se a jediné, co ten den musím, je obstarat si jídlo, vodu a další místo na spaní. Jenže pak zjistím, že bez jídla vydržím pár dní, bez spánku přečkám klidně další noc. Ano, náhle si uvědomím, jak málo člověk potřebuje k životu. A jak i s tím málem může být šťastný.“

V tu chvíli mu docvakne i štěstí obyčejných chudých lidí. „Doma vidíte zprávy a děsíte se, jak je svět zlý. Ale on takový není. A už vůbec ne muslimové. O jídlo ani nocleh jsem je nikdy sám nežádal. Stačilo zeptat se na směr a ti lidé se ptali, jestli něco nepotřebuji. Kdybych potřeboval do nemocnice, oni by mě tam odvezli nebo alespoň zavolali taxíka. Jen jsem s někým vypil čaj, už zdálky na mě mávali další, musel jsem lidi odmítat. Pomoc je u chudých životní program. A je to právě tím, že jsou chudí. Oni mají málo, ale i o to se dokážou podělit. Protože nemají co ztratit.“

čaj a sýr

Pikantní je, že Ladislav neměl žádné peníze. Vůbec neuměl jejich řeč a oni jeho. A právě proto pochopil, jak jednoduchý může být život, když si ho sami nekomplikujeme. „Seděl jsem s Kurdy u stanu, pil s nimi čaj a oni jen rukama ukazovali: Tam krávy, tam ovce, tam zbraně, tam manželky. Nás nespojovalo nic jiného, než že jsme lidé. Zjistil jsem, jak je úžasné pouze sedět s někým, komu nerozumím. Jen mlčky jíst večeři. Já k němu vysílal vděk a on ke mně radost z toho, že mě může pohostit. Naše komunikace vůbec nebyla o plkách a lichotkách. Lidé příliš často, když se začnou bavit, jsou neupřímní a slovy lžou. Ale tady nebylo, jak lhát. On ukázal na colu a řekl: „Colu?“ Já: „Colu.“ Nalil mi a opět jsme na sebe šťastně koukali. Bylo v tom něco ryzího, něco normálně lidského.“

Jak se naučil vycházet se svými strachy? (3. stránka)

- Reklama 5 -