Proč nevěříme mladým, že dokážou více než my? aneb 3 vnucené lži, kterých se musejí zbavit

- Reklama 4 -

dívka

Zítra začínají termíny přijímacích zkoušek na vysoké školy (konkrétně Ostravskou univerzitou počínaje) a pro mě období zatnutých pěstí.

„Dnes odpoledne jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata na univerzitu. Navzdory mámě, která pije, otčímu, který mě tloukl, navzdory těmto lidem, pro které jsem byla spíše cizí a onuce, navzdory bezesným nocím, které jsem trávila v slzách, navzdory prohlubující se negativitě… Nic z toho mě nezničilo. S Vaší pomocí jsem na sobě neúnavně pracovala, abych se z této šlamastyky dostala, a nakonec se to vyplatilo.“

Tímto odstavcem začínal loňský e-mail dlouhodobé čtenářky FirstClass.cz, která mi dala svolení, abych ho dnes sdílel, ovšem s neuvedením jejího jména. Ostatně, dnes má nový život a už tehdy její e-mail obsahoval 2 moudrosti: 1) odpuštění svým rodičům a 2) uvědomění svého vlastního pokroku a úspěchu. „Až příliš mnoho lidí mě v životě přesvědčovalo, že nejsem dost dobrá. Necítím žádnou zášť, protože necítím žádný vztah k těmto lidem. To byl první krok k tomu, abych byla připravena sama sobě dokázat, že se mýlili.“

„Dnes už vím, že to (co mi ostatní rozmlouvají) dokážu,“ končí její e-mail, který mě děsí tím, jak často ten vnitřní tlak a náš neúspěch vychází z vlastní rodiny, „kamarádů“, prostě okolí. Jak se pak můžeme stydět za vlastní odlišnost, touhu dokázat něco většího, ba dokonce i za úspěch samotný. Jak můžeme být druhými odsouzeni, když nemáme tu „správnou“ práci, vztah, životní styl ve „správném“ věku nebo během „správné“ časové lhůty. Jak nám prostě cizí i vlastní lidé dokážou vnutit přesvědčení, že nejsme dost dobří.

(Přečtěte si článek „jedné z mladých“, zpěvačky Gabriely Gunčíkové, Když chceš létat, neptej se slepic, jestli to dokážeš, aneb Proč si mladí dnes tolik nevěří)

Za uplynulý rok jsem pracoval na dalších mladých čtenářích, aby si uvědomili, že jsou přesně tou osobou, kterou věří, že jsou. Že tak jako své vlastní limity vpustili do hlavy, mohou je vytlačit. Že i když jim rodiče namluvili, že nemají talent pro konkrétní obor, za prvé to ještě nemusí být pravda a za druhé to neznamená, že jsou bez talentu k čemukoli. Donekonečna jsme probírali příklad středoškoláka, kterého rodiče vyhodili z domu pro jeho „nesplnitelný“ sen, a on si ten sen následně v zahraničí splnil (jeho velký inspirativní příběh přinášíme v současném tištěném magazínu FC).

Že se na nás vlastní okolí negativně podepisuje, poznáváme podle jasných signálů:

Vnímáme, že jsme podle druhých v něčem špatní, nebo si připomínáme špatnou zkušenost s něčím konkrétním.

Vyhýbáme se po delší a stále prodlužovatnou dobu zkoušení něčeho nového, protože se bojíme zakusit bolest nebo zklamání.

Bojíme se, že v případě našeho neúspěchu někdo výsměšně prohlásí: „Vidíš? Já jsem Ti to říkal… že to nedokážeš/že to nebude fungovat.“

Nesnažíme se na sobě pracovat, i když vnitřně nám na vlastním úspěchu záleží.

Každý den začínáme více a více věřit proroctvím, že náš život bude jen horší a nejsme dost dobří na to, abychom si sami došli pro pozitivní změnu.

Vede to ke 3 závěrům, které se snažíme v lidech odblokovat tak, aby hlavně mladí lidé tyto své myšlenky považovali spíše za vtip a nikdy za realitu. O jaké vnucené myšlenky jde?

- Reklama 5 -