Proč Češi platí vyšší cenu za nižší kvalitu

- Reklama -

Mám rád cestování, ale…

Uplynulé 4 dny jsem byl ve 3 různých zemích a všude jsem poslouchal totéž: „Á, panáček je z Česka. Takže bude stačit horší pokoj za vyšší cenu?“ Narážky na češství jsou už častější i než na moje příjmení.

My, Češi, totiž máme v Evropě kuriózní pověst. Halbmeni, říkají nám. Polovičatí. Všechno děláme napůl. Nakonec ani já nevím, proč jsme tolik spěchali do Evropské unie, když se teď zase bráníme přijmout euro. „Vychcánci. Brát dotace ano, spolupodílet se ne.“ Ano, to je náš obraz. Někam patřit, ale zároveň tam raději nepatřit. No, halbmeni.

Kdybych poslouchal naše politiky, snad bych i uvěřil, že jsme na Evropu vyzráli. Ale čím víc se rozhlížím na cestách i doma, začínám mít neodbytný pocit, že tady něco smrdí. Že jsme jako orangutan, který se směje lidem, že jsou za mřížemi, přitom to on je v kleci. Ze země, kde si národní banka hraje s měnou (s eurem by pochopitelně nemohla), se přidušeným Čechům nechce do „venkovní drahoty“, aniž by jim došlo, v jaké drahotě žijí tady.

Už mě to dost štve, protože pak slyším, kolik Čechů nemá peníze. Když jsme do aktuálního vydání FC připravovali povídání s nejbohatším Rakušanem Dietrichem Mateschitzem, zaujala mě jeho jednoduchá definice zbohatnutí: „Každý může bohatnout. Akorát musí dlouhodobě víc peněz vydělávat/udržet než utratit.“ Češi rozhodně nemohou říct, že by jim za život neproteklo rukama hodně peněz – v součtu to jsou pořádné miliony korun – tak proč jim tak málo zůstane? Skutečně musíme mít tak vysoké životní náklady? Opravdu platíme nejnižší možné ceny? Zdůrazňuji – OPRAVDU? Nebo jen věříme, že populární nákupní „akce“ mají něco společného se slevou?

V tomto článku se trochu neobvykle podívám na českou nákupní realitu očima bohatých. Konkrétně na základní potřeby – potraviny, ošacení. Po celou dobu se budu ptát: Opravdu trváte na tom, že jsme na Evropu vyzráli? Nejsme náhodou spíše my ti, kteří tahají za proklatě kratší konec? A pokud ano, co s tím udělat?

nákup smutná

1. parametr, podle kterého nakupují bohatí: Kvalita

Když bohatí nakupují, v první řadě hledí na kvalitu. U Čechů kvalita skoro nerozhoduje.

Nikdo v zahraničí nemůže pochopit, jak může mít stát v klidném středoevropském klimatu 1) tak závadné a 2) tak drahé silnice. Budiž, tuneluje se, jsme asi bohatá země, ale proč ani ten tunelář neumí udělat základní práci? Rakušan, který jede od Mikulova na Prahu, má podle stavu vozovky pocit, že jede na východ, ne na západ. Nepochopí, proč jsou v Alpách za standardní cenu proraženy tunely v horských masivech, zatímco čeští Pat a Mat nejsou schopni za nestandardní cenu zprovoznit jeden tunel v Praze. A co cizinci nepochopí už vůbec: Že za to nikdo nemůže, Čechům to nevadí a diletanti normálně podnikají dál.

Češi jsou zkrátka v Evropě vnímáni tak, že akceptují cokoli. Má to bohužel nepříjemný dopad už i na ně osobně. Zahraniční výrobci potravin se rozhodli poupravit receptury, dokonce i Švýcaři, kteří jsou jinak hrdí a úzkostliví na kvalitu čokolád. Halbmenství se nám vrací z druhé strany. Ačkoli se chceme počítat do západní Evropy, nejíme to, co ostatní v západní Evropě. Obal to má stejný, složení jiné, není to tak dobré, ale co, Češi to neodmítnou, koupí. Obchodníci, kteří mají hroší kůži, pak prodávají klidně i odpadky, nazývají to akcí, a pořád existují lidé, kteří jim mohou utrhnout ruce. Protože nemají srovnání. Co je na tom nejsmutnější: Mají pocit, že nakoupili výhodně, že ušetřili. A příště jdou zas. Tím tento šílený mechanismus drží při životě.

Proč to dělají? Nechtějí kvalitní potraviny? Ani za méně peněz, jak je to běžné za hranicemi, kde pochopili, že nabídku určuje poptávka? Nebo to Čechům opravdu „stačí“?

Češi jsou ve světě známí tím, že jako jeden z mála národů mají škálovanou kvalitu. Jsou ochotni připustit, že manžel, který měl románek při každé desáté příležitosti, je vlastně věrný, protože obstál v 90 procentech případů. Bohatí lidé o kvalitě absolutně nediskutují. Buď je, anebo není. Produkt, který nemá kvalitu, je nekvalitní. A nekvalitní produkt nestojí za žádné peníze. Ostatně Rothschild to trefně vyjádřil slovy: „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné (podřadné) věci.“

„Vy, Češi, klidně koupíte i nic, jen když to bude levné,“ smáli se mi v cizině. Naštěstí vím, že každá mince má dvě strany, a tak jsem hledal tu pozitivní stranu i tady. Chvíli se mi zdálo, že jsem ji našel: Nápad prodávat nic (horský vzduch v konzervě) přece vznikl v české hlavě. Zdá se, že zkušenosti se Čechům osvědčily.

Jenže pak mi došlo, že to pozitivní strana není. Spojí-li se totiž typická česká vychytralost s typickou českou důvěřivostí, může z toho být v jedné zemi velký malér pro tu část české společnosti, která vychytralým uvěří. Bohužel to obvykle jsou lidé, kteří mají peněz nejméně. A rádi slyší, jak ušetřili. Bez ohledu na to, zda je to pravda.

Tragédií pro všechny ostatní pak je to, že dokud se v Česku budou kupovat nekvalitní věci, z ciziny je sem budou posílat. To je zákon trhu. Ostatně proč nás některé smysluplné značky už obcházejí, o tom dále.