Proč by se ženy měly učit finanční nezávislosti víc než muži aneb Z nuly milionářkou

- Reklama -

Jennifer Smith je klasickou milionářkou dnešní doby. Peníze na ní nepoznáte. K bohatství ji totiž dovedla ne posedlost majetkem, ale pud sebezáchovy. A hlavně rozumné počítání. „Ženy potřebují víc peněz než muži. Ne na botičky, kabelky a manikúru. Ale protože 1) žijí déle než muži, 2) přitom mají podstatně nižší plat a 3) častěji než muži po rozvodu ještě živí děti. Porovnám-li průměrné platy v USA, pak žena pracující na plný úvazek má po 40 letech vyděláno o 523 000 dolarů méně než muž. A ten půlmilion na stáří chybí. Ženy by se tedy měly finančně vzdělávat. Statistika říká, že 90 procent z nich v průběhu života skončí samy, o svých penězích, ať už vinou rozvodu nebo ovdovění.“

Proč se Jennifer napadlo včas zajímat o peníze? První signál zazněl v dětství.

1. lekce: Odstrašující dětství

Jennifer měla inteligentní, vzdělané a tvrdě pracující rodiče. Tak jako mnoho lidí odkázaných na zaměstnanecký plat žili od účtenky k účtence. „Peníze u nás byly neustálým zdrojem napětí a stresu. Nedivím se, že 80 procent všech rodinných hádek a rozvodů souvisí s penězi. Když mi bylo 13, rodiče viděli v tom druhém takovou překážku, že se rozvedli. Oba si tím pochopitelně přitížili, protože na jeden problém už nebyli dva, ale sami. Máma to odnesla víc. Zbyla sama na výchovu tří dětí, v poledne nejedla, aby ušetřila stravenky od oběda a děti se večer mohly najíst. Čím více se blížil její důchod, tím více se plnila panickou úzkostí, že nemá nic našetřeno. Otec na tom byl podobně. Protože měl více času, nestarajíc se o děti, změnil se ve workoholika, přístupného pracovat kdykoli a kdekoli. Odnesl to pro změnu zdravotně. Já i sourozenci jsme se shodli, že takhle žít nebudeme a musíme nalézt způsob, jak fungovat efektivněji.“

2. lekce: Mládí s prvními opatřeními

Ve vzdělání to nebude, usoudila při pohledu na vzdělané rodiče Jennifer. A místo vysokoškolských studií začala střídat zaměstnání. Střídat, pochopitelně. Neměla totiž zkušenosti, brala minimální mzdu a tudíž vymetala jen nejhorší práce. Všude vydržela chvilku. „Zkusila jsem si i najít chlapce, který již měl slibnou kariéru a lepší finanční zajištění. Ale nebylo to řešení. Pár se vždycky může rozejít, a to se stalo i nám. Skončila jsem znovu na nule. Rodiče zápasili s každým účtem k zaplacení, nemohla jsem přijít k nim a zatížit je ještě víc.“

Jennifer přistoupila k 1. kroku, který je – aniž to tušila – hlavním předpokladem zbohatnutí. Kdykoli jste na mizině a potřebujete se finančně zvednout, musíte snížit své náklady (výdaje) na absolutní minimum. 

„Tak například věci: Měla jsem levné staré auto, které mě provozně stálo více peněz než nové. Tak jsem se ho zbavila a začala chodit pěšky. Nebo bydlení: Měla jsem pronajatou maličkou garsonku, ale musela jsem slevit ještě víc. Tak jsem šla do jednoho pokoje se třemi jinými ženami. Nebo jídlo: Vyhlédla jsem si obchod, kde měli pozdě odpoledne „happy hour“ s chuťovkami zdarma ke kávě. Tak jsem obědvala tam. Později než jiní, ale za cenu jedné kávy. Zkrátka naučila jsem se být vynalézavá a udělat cokoli, abych přežila.“

Už to je fáze, do které se mnohým lidem nechce. Omezit se. OPRAVDU se omezit. Jennifer: „Opakovala jsem si, že to není navždy. Jen jsem potřebovala, aby mi zbylo více peněz.“ Na co? K tomu se ještě dostaneme.

A jaký signál donutil Jennifer tak nekompromisně se omezit? „Tehdy jsem obsluhovala v prodejně s koblihami. Přišla bezdomovkyně a měla jen drobné na kávu. Zatímco jsem jí nalévala, uvědomila jsem si, že i já sama jsem jedinou výplatu od toho, abych byla také na ulici. Žila jsem na hraně bezdomovectví. To byl ten budíček – uvědomění, že takto nemohu pokračovat a musím NĚCO změnit.“

Popadla Zlaté stránky a listovala příležitostmi. „Věděla jsem, že se musím něco nového naučit, protože s tím, co jsem měla v hlavě, jsem evidentně žádné řešení nedokázala najít.“ Objevila kurz zdarma. Nabízeli jej cvičitelé psů. „Kurz jsem absolvovala a začala trénovat psy. Získala jsem si stálou klientelu a rozhodla se pro vlastní školu. Důležité v té chvíli nebylo pár dolarů navíc, ale to, že jsem se v sobě objevila sílu jít za tím, co mi pomůže. V mém případě vzdělávat se, rozšiřovat si obzory a zkoušet nové příležitosti.“ A tak začala na sobě pracovat.

To je 2. fáze, se kterou mají lidé problém. Domnívají se, že vzdělávání je k ničemu. Ano, domnívají. Ale domněnka není skutečnost. Domněnka je méně než nic. A většinou je to omyl.

Jaký 3. krok musela udělat?