6 kroků z knokautu: Co dělat, když lidé, kterým jsme obětovali vše, obětují nás

Modelové situace řešíme celý tento týden:

1. Investujeme všechno do vztahu, kterému plně důvěřujeme. A bum – zničehonic se zhroutí.

2. Oddáme se práci, kde nám zaměstnavatel slibuje jasnou a trvanlivou kariéru, jestliže budeme makat. My makáme a bum – musíme odejít i bez vlastní viny, jen pro snižování stavů.

3. Začneme podnikat. Všechno dáme do úspěchu – čas, peníze i energii – a najednou bum – vnější podmínky rozhodnou o tom, že veškeré naše investice propadnou.

Pokaždé je to na „hození mašle“, alespoň v první chvíli. Jenže to je život. Přináší mnohá úskalí. Buď je překonáme a vyjdeme ponaučeni a posíleni, nebo se zarmouceni vracíme do starých kolejí, kde jsme už nechtěli být, a pokračujeme ve starých zvycích a stereotypech.

Někdy je to opravdu vážné, převratné až zlomové období celého života. Často nevidíme východisko. Všechno se nám zdá zbytečné a marně hledáme smysl. Vše, pro co jsme žili, je pryč.

Ale co když je to právě naopak?

Tento článek popisuje 6 praktických kroků, jak vyjít z těžkých šlamastyk, které jsme mnohdy nezavinili, a přesto musíme snášet následky. Jak zůstat pozitivní a konstruktivní? Jak načerpat zpátky sebevědomí a víru, že i když to příště zase nemusí vyjít, stojí za to zkusit to?

1. krok: Odhalme smysl daného pádu

Zapamatujme si: Někdy nás život obrátí vzhůru nohama, aby nás naučil, jak znovu žít s hlavou vzhůru.

Aniž jsme to chtěli nebo zavinili, jsme v bezvýchodné situaci. Nevíme si rady, nepočítali jsme s ní a hrozně bolí, když vidíme všechny dveře náhle zavřené. Proč zrovna já? – ptáme se s pocitem, že se proti nám celý svět spiknul. Připadá nám, že nestojíme za nic, všechno jsme pokazili, naše ideály jsou navždy pryč a nevidíme budoucnost, jen pociťujeme strach z neznáma. Z jistot se stal jen prázdný pojem.

Do podobné krize se dostáváme vždy buď vinou nadměrných požadavků, nebo ztráty. Čas nepomáhá, to břemeno je stále těžší nést. Utekli bychom, ale nevíme kam. V naší hlavě začíná hon na viníky a sebelítost z nespravedlnosti. Cítíme se v roli oběti. Zrazeni. Dusí nás strach o vlastní existenci, strach, že nic už nebude jako dřív a že to prostě nezvládneme. Všechno to jsou pocity, kterým se v životě chceme vyhnout. Necítíme ani žádné dno, od kterého se můžeme odrazit. Protože chybí alespoň víra, síla a časem i vůle.

Každá krize má ovšem svůj důvod i řešení. Jen je třeba zjistit, co způsobilo náš pád. Ano, musíme se rýpat v ráně, což bychom ale beztak dělali, a při tom hledání příčin musíme čelit někdy nepříjemné realitě. Avšak zjistíme, kde jsme pochybili a zda vůbec. Odkryjeme bolestivá fakta, která jsme před tím nechtěli vidět a žili tak v domnění a sebeklamu, že bude vše v pořádku, že nám nic nehrozí. Nedostávali jsme už předem varovná znamení od života? Neignorovali jsme je? Nevrhali jsme se opakovaně do podobných situací, až musel kalich přetéct? Nesvítila už dávno kontrolka Stop, která říkala zastav, zamysli se a udělej to jinak? Právě tohle nám sdělují životní krize.

Všechny krize mají hluboký smysl. Jsou znamením, že se život neubíral správným směrem. Jsou šancí a příležitostí k většímu rozvoji vlastní osobnosti, ke zmoudření. Krize je ale jen předpokladem zlepšení, nesmíme v ní uvíznout. Nesmíme krizi považovat za promarněnou a neuchopitelnou šanci, je to cesta k jinému a lepšímu životu, který ale teprve musíme začít praktikovat. Nechtějme v žádném případě vrátit čas, proč proboha – to nám to jednou nestačilo?

Ptejme se: Jaký byl můj dosavadní život a proč nastala v mém životě krize? To nás posune dál, otevře nám nové možnosti, za kterými se plní sny. Záleží jen na tom, jestli se naučíme vidět krizi jako pozitivní a významnou pro naši existenci. Každá krize totiž může vést k zásadní osobní proměně. Proměně svého chování, přístupu k životu, objevování nových možností – tudíž k proměně života jako celku. Ovšem nesmíme nechat špatnou situaci, aby zůstala silnější než my a podlehnout jí.

Máme jen dvě možnosti. Buď budeme stát na počátku nových rozhodnutí, nebo zůstaneme v opakujících se starých kolejích, které nás zavedly právě sem.

2. strana: Proč se vlastně bojíme změny?