Čím blíž jdu k tobě, tím jsi dál, aneb 7 způsobů, jak mít pro druhého cenu

Místo předmluvy: Tento článek vysvětluje jeden z největších paradoxů lidského myšlení. Proč nejobětavější lidé jsou nejčastěji obětováni. Proč ti, kteří nejméně dávají, nejvíce dostávají. Proč lidé ochotní pracovat za nejnižší plat jsou v nejkřehčím postavení.

„Čím blíž jdu k tobě, tím jsi dál.“ Slza, Lhůta záruční

Je to jedno z největších utrpení, jaké může člověk zažít: Milovat, bez opětování. Podbízet se až za mez vlastní hanby, a být ignorován. Dávat maximum, a cítit, že to nestačí.

Jak tomu rozumět, že ti, které jsme schopni nejvíce obdarovat, před námi utíkají? Proč se to děje?

Vysvětlím to jediným slovem, ale předem varuji, že nebude příjemné. FirstClass.cz tu není od toho, aby mazal med kolem úst. Už studenti FC Academy, jejíž příští ročník začne příznačně s novým školním rokem, si zvykli, že se nezdržujeme vytáčkami. Lepší konec s trápením, než trápení bez konce.

Kdykoli vnucujeme druhým to, jak bez nich nemůžeme dýchat, a jsme pak překvapeni tím, že jsme pro ně jenom vzduch, je to tím, že jsme pro ně – jste připraveni? – BEZCENNÍ. Možná jste teď pohoršení. Jak ten, kdo dává nejvíc, může být bezcenný? Tak si to vysvětleme.

Všech věcí, které nyní vlastníme, nebo všech úspěchů, které jsme kdy dosáhli, si vážíme tím víc, čím více jsme jim obětovali. Fixujte, prosím, tuto větu. Například vítězství ve sportovním utkání má pro nás mnohem vyšší cenu tehdy, když jsme ho v potu tváře vydřeli, než když nám samo spadlo do klína tím, že se soupeř v průběhu zápasu zranil a vzdal to, nebo se k souboji vůbec nedostavil. Také do ohně daleko spíše skočíme pro cenově zanedbatelnou věc, která má pro nás příběh, než pro drahou cetku, ke které nemáme žádný konkrétní vztah. Když jde o skutečnou hodnotu čehokoli pro člověka, všimněte si, že skoro nikdy nerozhoduje nominální cena, ale to, co jsme kvůli té ceně museli oželet.

čím blíž

Stejný model funguje ve vztahu k lidem. Chceme-li, aby si nás druzí všimli a vážili, musíme pro ně mít hodnotu, tedy to, o co musejí usilovat. A máme-li mít nějakou hodnotu, nesmíme se před nimi sami znehodnocovat. Tedy především jim nesmíme umožňovat, aby o nás nemuseli bojovat.

Může se to zdát jako paradox, ale lidé ochotní pracovat za nízký plat nemají v očích zaměstnavatelů vysokou hodnotu. Kdykoli přistoupí na nižší plat, ta hodnota znovu klesne. Je to i logické. Kdyby měli vyšší hodnotu, dostanou vyšší plat. Proto také v mnoha firmách se při reorganizacích a snižování stavů nejdříve propouštějí řadoví zaměstnanci, ačkoli na nich je tíha skutečné práce. Je to proto, že oni mají v očích zaměstnavatelů „nejnižší hodnotu“ a jsou „nejsnáze nahraditelní“.

V lásce jako v práci platí: Máme-li nějakou hodnotu mít, nesmíme ji ztratit. Každý fungující vztah je jako mince. Na jedné straně je oboustranný přínos. To je to, co oba díky vztahu inkasují. Na druhé straně je oboustranná cena. To je to, co oba za přínos platí. Čím vyšší je součet obou stran, tím více si mince společně vážíme.

Lidé, kteří jsou k mání zalevno – o které není nutno zvlášť usilovat, čili kvůli kterým není nutno nic obětovat – mají nízkou hodnotu. Vím, že je těžké si to připustit a přestat na druhého tlačit. Je to těžké, ale nezbytné. Jak tedy změnit svůj přístup? Jak získat zpátky dostatečnou hodnotu? Jak zařídit, abychom těm, kteří po nás doposud ani nevzdechli, začali imponovat?