Když chceš létat, neptej se slepic, jestli to dokážeš, aneb Proč si mladí tolik nevěří

„Je to asi rok a půl zpátky, kdy jsem se ocitla na psychickém dně. Tehdy jsem paradoxně znovu začala věřit ve své vize. Co se stalo?

Trpěla jsem silnými depresemi a nemohla se na sebe ani podívat. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Cítila jsem se ztracená, jako bych sešla z cesty. Stala jsem se něčím, co se mnou nemělo nic společného. Zaprodala jsem sebe i své jméno něčemu, čemu jsem nevěřila, ale všichni mě ujišťovali o tom, že je to správné a že se mám prý dobře. Já ale nemohla dál.

Dnes už vím, co se ve mě tehdy odehrávalo. Vzpomněla jsem si totiž na svůj prvotní záměr, prvotní sen ten byl stát se zpěvačkou kapely světové ligy za oceánem. Jezdit turné po celém světě a být svobodná. Tuhle myšlenku jsem stvářela odmalinka každý večer ve své pokojíčku předtím, než jsem šla spát. Účast v SuperStar i dva roky po ní měly být jen přechodným mostem. Dělala jsem kompromisy, abych se přiblížila svému cíli. Měly prý sloužit k získání zkušeností a praxe. Ale stalo se něco jiného. Protože to trvalo moc dlouho, já sama se stala tím kompromisem. Uvěřila jsem, že tohle mám být já a že po tomhle toužím. V čem to byl největší problém? Podle svého okolí jsem totiž měla uvěřit, že na víc nemám – ani jako člověk, ani jako zpěvačka.“

To, co Gabriela, asi zažil každý z nás. Důležité je, že toto období, kdy žijeme podle jiných, nevydrží dlouho. Gabriela to popisuje přesně: „Víte, můžete lhát lidem kolem sebe, ale sobě nic nenamluvíte. Vaše duše totiž ví a časem se ozve! A není to příjemné. Jednoho večera jsem řekla dost! Věděla jsem, že takhle pokračovat, za chvíli ze mě zbude jenom stín silné holky, kterou jsem bývala, která si vždy šla za tím, pro co se rozodla. Zaměřila jsem se tedy na velkou změnu.

Prvním krokem bylo zvýšit moje schopnosti pro dosažení cíle. To pro mě znamenalo naučit se anglicky a ještě zlepšit zpěv. Na internetu jsem našla Ken Tamplin Vocal Academy, kalifornského pěveckého učitele, o kterém jsem přemýšlela od roku 2010. Tehdy jsem ho neoslovila, protože jsem neuměla anglicky a protože jsem si říkala, že takových zpěvaček učí stovky. Jenže v tu chvíli jsem věděla, že už nemám co ztratit, nemohla jsem se cítit hůř. Nalezla jsem v sobě zbytky odvahy a poslala mu své nahrávky se žádostí a prosbou studovat jeho techniku zpěvu. A čekala jsem na reakci. Odpověděl. A k mému překvapení byl nadšený a chtěl se mnou mít skypovou hodinu již následující den. Ale já neuměla ani slovo anglicky, přesto jsem si opět řekla, že za zkoušku nic nedám. V nejhorším se ztrapním. Ale neztrapnila jsem se.

Učila jsem se tak, že jsem si ty hodiny s ním nahrávala. Pak jsem ta videa posílala kamarádce a nechávala si přeložit, co mi to vlastně během té hodiny říká. S papírem v ruce jsem tuto techniku začínala chápat. Navštěvovala jsem kurzy angličtiny a znovu jasně cítila, jak můj život dostává nový směr. Když Ken viděl moji snahu, rozhodl se mě pozvat do Kalifornie, abych mohla studovat napřímo a zároveň nahrát nějaká prezentační videa pro své zviditelnění ve Státech. S celou jeho rodinou jsme si sedli a jsme si blízcí. Jeho žena je pro mě jako kalifornská máma a stejné je to i s jeho dětmi.“

Ken i Amerika byl její sen. Okolí ji přesvědčovalo, že to nedokáže. Gabriela dnes ví, že by okolí mělo pravdu, kdyby mu uvěřila a za svým snem s rizikem zesměšnění nešla. Že udělala správně, už neváhala. Stačilo poslouchat: „Na těchto videích jsem slyšela svůj ohromný progres. Měla jsem velkou radost, byla jsem na sebe zase pyšná. Moje agentura v Česku mi v té době sdělila, že jsem těžko prodejná s tím, jaká jsem, a že je potřeba s tím něco udělat. Že by bylo dobré, abych předvedla něco šokujícího na předávání hudebních cen. Třeba abych si ostříhala vlasy nakrátko jako Miley Cyrus a dělala show v jejím stylu. Aby to bylo natolik šílené, aby o tom musela napsat všechna média v zemi… Rozesmálo mě to. NE! Už nikdo se ke mně takhle chovat nebude. Už se nenechám zneužívat, urážet a ponižovat, dělat ze sebe šaška před celým národem. Díky té agentuře jsem se utvrdila v tom, kdo jsem a co chci. Moje rodina z toho byla v šoku, ale podpořila mě. Řekla jsem, že i kdybych měla skončit jako servírka v Americe, chci se pokusit o svůj sen a ať to dopadne jakkoli, budu na sebe pyšná už proto, že jsem to zkusila.

Část mého okolí se mi to samozřejmě snažila rozmluvit, říkali, že bych se agentuře měla omluvit. Ale já vím, že se víra vždycky projeví v realitě. A to se stalo. Americká skupina Trans-siberian Orchestra objevila moje americká videa na YouTube. Pozvala mě na konkurz, kde jsem uspěla, a byla přijata jako nová sólová zpěvačka. Někdo může namítnout, že jsem měla štěstí, nebo že jsem byla ve správný čas na správném místě, nebo že jsem tak výjimečný talent, že to bylo nevyhnutelné. Ani jedno není pravda. Víte, co odlišuje úspěšné od neúspěšných? Každý má možnost volby rozhodnout o tom, jestli ho to štěstí, správný čas a správné místo najdou. My je totiž vytváříme vlastním myšlením. Vytváříme to, v co věříme, že jsme a že můžeme mít. Jsou jen 2 druhy lidí: jedni to vzdají a druzí přes všechny překážky vytrvají. Jedni jsou k sobě upřímní a druzí si lžou. Tak kdo jste vy?“

bud-olivou-widget

Potřebujete zapracovat na svém sebevědomí? Jak postupovat? Čtěte v tištěném magazínu FC, který každé dva měsíce zasíláme pouze našim čtenářům registrovaným zde. Všechna starší vydání jsou vyprodaná.

Čtenáři žijící v zahraničí, kam tištěný magazín FC nezasíláme, mohou číst FC v elektronické podobě po internetu zde.

© Gabriela Gunčíková, průvodní text Petr Casanova