Když chceš létat, neptej se slepic, jestli to dokážeš, aneb Proč si mladí tolik nevěří

Když píšu magazín FC, dostávám e-maily od mladých lidí, kteří nevěří ve svůj úspěch. Nechápu, jak je to možné.

Narodil jsem se ještě v době, kdy úspěch neměl NIKDO ve svých rukou. Závisel na členství v politické straně, donášení, přikyvování. Kariérně vyniknout mohl jen ten, kdo paradoxně nejvíce splynul s davem. Byla to doba, kdy se nesmělo mimo jiné podnikat. Člověk nemohl svobodně dělat to, co ho baví, nýbrž jen to, co potřebovala společnost. Bez souhlasu za dobré chování nesměl ani vycestovat do zahraničí. Žil v kleci, ze které nesměl pryč.

Nebyl to pravěk. Bylo to mnohdy jen pár let předtím, než se ti mladí narodili.

Dnes může KDOKOLI KDYKOLI dělat COKOLI. Za úspěch, neúspěch a celý svůj život je plně odpovědný sám. Když se rozhodne, může se ihned sbalit a zítra být v jiném časovém pásmu. Začít nový život od začátku KDEKOLI. Je internet, který umožňuje prosadit se celosvětově. Vymizely skoro všechny překážky. Zůstaly jen ty, které nezáleží na žádném režimu. Překážky v nás.

Mnozí lidé horují pro návrat socialismu. Chtějí zpátky do klece. Chtějí nemít na výběr. Chtějí muset. Horují tak ti, kteří neumějí využít příležitost. Nedivím se, když to jsou lidé, kteří vyrostli v totalitním systému. Oni to nemohou umět. Jsou jako omilostnění vězni, kteří chtějí zpátky do cely, protože se o sebe nechtějí starat. Ale divím se, když to jsou mladí, kteří se narodili do nejlepší doby v historii, kdy se JAKÝKOLI člověk mohl prosadit. Bez aristokratického původu, árijské rasy, správného pohlaví, barvy pleti, majetkového statusu…

Z Kalifornie mi napsal jeden mladý člověk. 21letá Gabriela Gunčíková, možná ji znáte, možná ne. Účastnila se Česko Slovenské SuperStar a málem ji vyhrála. Nebyla z jiné planety. Nebo z prominentní rodiny. Úspěch jí nespadl do klína, musela si pro něj dojít. Proč zrovna ona, jedna z 380 obyvatel Jankovic u Holešova, věřila, že by mohla v obrovské konkurenci uspět? Proč když si splnila jeden bláznivý sen, jde za dalším? A proč jí okolí znovu, jako tehdy, říká, že to nedokáže, když to nikdo nemůže vědět? Proč vůbec Gabriela není zařazenou asistentkou nebo recepční, aby měla od okolí klid? Kde bere sebevědomí a vzdor? A jak s nevírou bojuje zrovna teď?

Dobře ví, jak se mladí lidé dnes cítí. Prožívala úplně totéž. Následující řádky mi psala v noci na dnešek. Jde o výpověď člověka, který se vzepřel systému. Ať jsme něčí kamarádi, rodiče či učitelé, měli bychom se nad tím zamyslet:

děvče píše

„Když poslouchám názory mladých lidí, které potkávám, když vidím jejich pohled na život, vize do budoucnosti, když pozoruji, jaký mají přístup a jak nízké hodnoty i sebevědomí, mám pocit, jako kdyby tady byla nastupující nová ztracená generace,“ píše Gabriela, až mě z toho mrazí. Jaký dopad na dnešní mladé mají lidé, kteří vyrostli za totality? Proč jim berou odvahu, proč srážejí jejich naději, proč je chtějí zařadit do stejného (pod)průměru, ve kterém jsou oni? A jak moc si za to mohou mladí sami? Gabriela nelítostně:

„Jako dítě jsem měla obrovské sny, toužila jsem být zpěvačkou v zahraničí, nejlépe ve Spojených státech, jezdit turné po celém světě, po stadionech a halách s kapelou světové ligy. Jako dítěti mi připadalo přirozené věřit, že toho můžu dosáhnout a to všechno mít – vždyť co by mi bránilo, jsem přece bytost neomezených možností, mohu mít cokoli si zamanu.

Pamatujete si také ten dětský pocit? Zažila to jistě většina z vás. 

Moje vize se ovšem s přibývajícím věkem střetla s realitou. Moji rodiče, přátelé, učitelé, spolužáci, ostatní muzikanti i cizí lidé mi sdělili tisíce důvodů, proč se mi to nepovede. Důvodem, který mě nejvíce omezoval a který jsem později přijala za svůj, byl ten, že dívce z Česka se takové věci zkrátka nemohou stát, že nikomu se to nikdy nepovedlo, tak proč zrovna mně, malé holce z vesnice. Slýchala jsem, že je málo pravděpodobné, že obstojím i v české konkurenci, natož v té světové. Že takových zpěvaček, jako jsem já, jsou na světě tisíce. Měla jsem si nechat vzít svůj sen?

„Zůstaň pěkně při zemi a drž se jistot!“

„Buď realistka!“

„Najdi si normální práci! Zpívat můžeš pro zábavu ve volném čase!“

Moje vlastní okolí mě tehdy v podstatě přesvědčovalo o tom, že definice života znamená jenom pokusit se přežít a že prostě není přirozené většinu mého života strávit tím, co mě baví, a zabývat se tím, co mě zajímá. Tedy žít.

(Lidé, přemýšlejte! Kdo s tímhle proboha přišel? Je to jen zvířecí instinkt, že nejpřizpůsobivější přežije, který nás vede k tomu takhle přežívat?)

Protože jsem se tehdy cítila velmi mladá a nezkušená a byla jsem nejbližším okolím utvrzená, že o životě nic nevím, uvěřila jsem, že je to pravda. Říkali mi to přece lidé, kteří „mě mají rádi“, kteří jsou „starší a tedy zkušenější než já“, kteří „se mě snaží ochránit“ – takže to tak asi musí být…“

Proč se tohle změnilo?