Proč jsme závislí na upírech: 8 hranic ve vztahu, za které zlo už nepouštějme

- Reklama -

“Jauvajs,” sykla. Omluvil jsem se. Ženám nejsem zvyklý přikládat alkohol na odřeniny.

Zbil ji. Ne poprvé. Ale pokaždé je to “naposledy”. Alespoň to říká.

“Už nikdy se to nestane,” prosí ji na kolenou.

Ale stane se to vždycky znovu.

Majka není hloupá, je jen zamilovaná. Trpělivě upíjí z kalichu hořkosti, který je naplněný až po okraj. Nelze jí pomoct. Musí si to prožít. Ten kalich musí přetéct. Muž, který ji vysává, musí udělat ještě něco horšího. A on to samozřejmě jednou udělá. Jako ve sportu každý hraje jenom tak, jak mu soupeř dovolí, i ve vztahu navzájem testujeme, co nám ještě projde. Než mantinel praskne.

Mám kamarádky, kteří mají gamblery nebo alkoholičky.

Kamarády, jejichž partnerky až příliš podléhají svodům svých šéfů.

Společný znak: Vždy jedna strana slibuje a druhá to (ještě) trpí. Neposlouchá své rodiče, varování, že si kazí život, marní čas. Omlouvá chyby druhého a nechce je vidět. Co naopak zveličeně vidí, je to, jak se partner ve chvílích normálna chová dobře k rodině.

“Ale on není vždycky zlý. Někdy mě ani netluče,” hájí svého muže Majka. Na odchodu byla zatím jen jednou. Když bezdůvodně ztloukl jejich dceru – Majka se zamkla na záchodě a dcera neměla kde. Majku to paradoxně bolelo víc.

Ptáte se: Kam ti lidé dali rozum? Ale v lásce nemá rozum místo. K lásce patří svým způsobem i utrpení.

Upíři říkám těm lidem, kteří vysávají druhé z energie, důvěry, peněz, a ti poškození jsou na nich závislejší tím více, čím více jsou vysáváni. Ženy mnohdy aktivují svůj mateřský pud, touží po záchraně nebo změně “toho špatného” a v té chvíli tolerují i netolerovatelné. Ženy rády věří v lepší budoucnost. A mají trpělivost. S dětmi i déle než osmnáct let.

Svým způsobem si vážím všech, kdo s upíry umějí žít. Kdo na lidech, kteří zjevně ubližují, ať fyzicky nebo duševně, dokážou stále nalézat to dobré. Kdo se vlastním utrpením dokážou obětovat pro děti. Ještě více si ale vážím těch, kteří si uvědomují hodnotu času a své energie. Obojí upíři kradou.

Dostávám otázky, kde je ta hranice (ne)snesitelnosti špatného vztahu. Co ještě unést? A co už je příliš? Kam až je dobré se obětovat a kde už ztrácím svůj vlastní život? Kde ještě je pro děti dobře existovat v nefunkční rodině a kde už jsou vypjaté emoce a řežby dětem na škodu?

Předně, je důležité pochopit, že láska není o nalezení dokonalé osoby. Dokonalá osoba neexistuje. Láska je o nalezení tak nedokonalé osoby, se kterou je možné pracovat na dokonalém vztahu. Láska je o práci. Tak jako úspěch. Tak jako kariéra. Jako cokoli, co za to stojí.

Kde by měla být ta hranice, s jakým partnerem ještě stojí za to pracovat na vztahu?

zlo

1. mez: Oba ještě respektují své rozdíly

Říká se, že protiklady se přitahují. Není to nezbytné, správní partneři nemusejí být protikladní, stačí, že jsou jiní. A to jsou vždycky.

Všichni lidé na světě jsou rozmanití. Nemůžeme spolu ve všem stoprocentně souhlasit, když máme jiné geny, výchovu, minulost, zážitky, zkušenosti, touhy, hodnotové žebříčky i jinou metodiku rozhodování. Hranice vztahu je vždy tam, kde spolu lidé dokážou nesouhlasit. Dokážou se v maličkostech rozejít. To vůbec nevadí, rozdílné názory jsou jen kořením diskuse.

Co je nutné mít sladěné, jsou životní cíle. Táhnout za jeden provaz. Oba nemusejí držet jedno pádlo, ale musejí pádlovat jedním směrem.

Proto neočekávejme, že partner schválí všechna naše rozhodnutí. A my jeho. Máme svou pravdu, on také. Úspěch vztahu je ale v tom respektovat názor či přání druhého. Ve vztahu nikdy nelze druhého přehlasovat. Existuje buď jednoznačná shoda (oba pro), nebo jednoznačná neshoda (jeden pro a druhý proti). A je to dobře. Partneři jsou nuceni nalézat konstruktivní řešení výhodné pro oba.

Jako když dva sousedé mají pozemky spojené jedním plotem. A scházejí se vždy u branky. Vždy na půli cesty.

Zajímají Vás další meze, za nimiž již začíná upírský vztah?

- Reklama -