Odmítla plnit děti chemií a negativitou. Jak podniká maminka, které jde o zdraví

„Čím méně obvyklé nám věci připadají, tím více by nás měly nutit k zamyšlení.“ Paolo Coelho 

Svou dcerku už od narození učila čurat do nočníku.

Nosila ji v šátku, blíže k srdci.

První školní rok ji učila sama, než našla státní školu, která se dětem věnuje individuálně a motivačně.

Druhou dcerku rodila doma, takže ta starší mohla vidět sestřičku téměř bezprostředně – vzniklo mezi nimi výjimečné pouto.

Obě dcerky místo chemií a éček z reklamy krmí převážně přírodními produkty.

Dnes má síť zdravých obchodů pro děti a její nevídaný způsob vedení zaměstnanců bez řevu, trestání a „osvědčených“ manažerských metod si vyžádali odpřednášet dokonce účastníci konferencí Retail Summit a Leadership for life.

Jednatřicetiletá Lucie je více než podnikatelka. Učí maminky přemýšlet o sobě, dětech i celkovém systému výchovy, který roboticky přejímáme, aniž bychom zvážili, jestli opravdu neexistuje lepší. Ona svou odpověď má: „Sestavila jsem 10 zásad Kontaktního rodičovství a ta poslední zní: Nikdy v životě si nenechávejte vnutit něco, co je vám proti srsti.“ Ta věta by jako výstražný vykřičník měla viset nad celým naším životem.

polibek

Největší zásluhu na tom, jaká je, má asi její maminka. Odmalička ji vedla k přírodě – sportu, pohybu, péči o zdraví. „Ráda vařila bez chemie, jen z přírodních ingrediencí. V Brně také otevřela vůbec první obchod se zdravou výživou. Já jsem jezdila na tábory. Nejprve jako skautka, pak jako vedoucí. I můj manžel je horský průvodce,“ směje se Lucie.

Ve 20 letech, ještě na škole, se vzali a ve 24 měli první miminko. Lucie nestála o chemické plenky. Ale rozumné přírodní v Česku nebyly. Zbrouzdala celý internet, přes různé zdroje objevila vhodné až v Anglii. Bavlněné i třeba z bambusových vláken dnes můžete vidět v jejím obchodě. Od umělých pamprsek jsou tvarově k nerozeznání, jen na dotek jsou jiné, hebké jako kapesník. „Úplně jsem těm plenkám propadla. Skoro jsem byla fanatická. Chtěla jsem o nich říct co největšímu počtu maminek,“ vzpomíná na přednášky, které nadchly publikum a vlastně rozjely její podnikání. Protože pro maminky byl nákup ze zahraničí na dlouhé lokty, objednávala jim plenky nejprve přes sebe. Ale s prosíkem chodily stále nové maminky – tak zřídila kamenný obchod. Volaly maminky, které to měly daleko – tak otevřela internetový. Ale ony si chtěly na plenky fyzicky sáhnout a byly odjinud – tak po Brnu otevřela kamenný obchod i v Praze. Následně tři franšízy po republice. Dnes jsou před otevřením tři další.

Souběžně expandovala i produktově. Čím více se dozvídala, tím více rozšiřovala sortiment, až vznikl nádherný zdravý supermarket – dětská přírodní kosmetika, móda, potraviny, hračky i knížky nebo školní potřeby… ty ne náhodou, Lucie totiž první rok učila dcerku sama doma.

„Na školství mi vadí učení strachem. Motivuje děti zvenčí, aby se učily kvůli někomu druhému. Aby měly jedničku, aby neměly pětku, poznámku, důtku. Děti pak utíkají „od něčeho“, ne „k něčemu“, a v dospělosti jim to zůstane. Neumějí jít za cílem, dokud je někdo nepřinutí. Bojí se vlastních snů, chtějí se druhým hlavně zavděčit, nejsou samy sebou. A to je špatně. Přitom děti od narození jsou zvídavé, chtějí se učit a baví je to – pokud se učí KVŮLI SOBĚ.“ Také kroutíte hlavou, jak si mohla dovolit dcerku učit doma? Divila se i Lucčina maminka. „S malou mi pomáhala a pořád sklouzávala k systému – aby ji známkovala. Říkám mámě: „To ale opravdu nemusíš, zkus to schválně bez známek. Ona se učí psát ne kvůli jedničce, ale aby nám mohla napsat vzkaz. A číst ne kvůli pochvale, ale aby si mohla sama přečíst knížku…“

těhotná

Nejvíce Lucčiny rodiče zaskočil porod doma, byli proti. „Ale pak viděli, jak se s manželem důkladně připravujeme. Najednou jsme měli nejen porodní asistentku, ale zajištěnou i porodnici. Lékaři o všem věděli a byli pro každý případ připraveni. Táta s mámou trnuli za dveřmi, dech sevřený úzkostí, když jsem rodila. Ale pak se neubránili slzám, jakmile viděli, že starší dcerka okamžitě vidí narozeného sourozence a jak pozitivní vliv to na ni má. Od té chvíle se o mladší sestřičku stará společně se mnou – jako by ji porodila sama,“ směje se Lucie.

Obě holčičky raději než v kočárku nosila v šátku, co nejblíže k srdci. Nenutí je spát s pláčem odděleně, ale klidně s ní v posteli, když chtějí. „Většina lidí si myslí, že děti jsou hloupé a je nutné je převychovat, tvarovat. Ale ony mají od narození charakter a jsou osobnosti. Jasně se vyjadřují, i když ještě neumí mluvit. Dávají nám signály, a když jim rozumíme, je komunikace bezproblémová a výchova je daleko pohodlnější, protože dítě si samo řekne o vše, co potřebuje. Navíc se málo ví například to, že odmalička umí vědomě uvolňovat svěrače. Stačí vzít miminko nad nočník, pošeptat mu do ouška jednoduché zvukové znamení, a ono se samo vyčurá. Nejmenší děti sice ještě neumějí potřebu zadržet, když na ně přijde, takže plenky potřebují, ale dočasně. Všechno se rychle učí a rády s rodiči spolupracují. Umějí milovat a respektovat, ale chtějí být také rodiči milovány a respektovány.“

Dnes obě dcerky chodí do státní školy, ale ne ledajaké. „Našli jsme v Brně jednu, která je vynikající. Úžasní učitelé, výuka maximálně individuální a motivační. Třída jen o patnácti žácích s tím, že rodiče doplatí škole rozdíl do plné obsazenosti třídy. Efekt je báječný. Holčičky se každé ráno těší do školy, nemají odpor a žaludek sevřený strachem. Učitel je pro ně kamarád, který jim pomáhá se učit něco nového, netrestá je za nevědomosti nebo chyby. Je vidět, že to jde i jinak a mnohem lépe,“ říká Lucie, která ví, že v budoucnu se beztak najde někdo, kdo na dcery bude tlačit, chtít je ponižovat, zastrašovat a ovládat, ale… „to už budou mít vlastní rozum a podle něj se s takovým kantorem nebo zaměstnavatelem vypořádají. Malé děti bychom ale nikdy neměli vystavovat prostředí bázně, studu, hanby, odsuzování a trestání. Ponese se to s nimi celý život.“

Sedím s Lucií v jejím obchodě a nepřestává mě fascinovat, jaká tu je pohoda. Všude volně běhají děti, zjevně šťastné. Protože je nikdo neokřikuje, nekřičí ani ony. Protože se na ně všichni usmívají, smějí se i ony. Je stále jasnější, že děti jsou naše vlastní zrcadlo.

Maminky, kterým záleží na tom, jak a v čem jejich děti vyrůstají, ten obchod znají. Jmenuje se Brána k dětem. Příznačně.

O tom, co dokáže podpora dětí a partnerů v podnikání a jak takové podpory dosahovat, čtěte v tištěném magazínu FC. Neseženete v trafikách, zasíláme pouze čtenářům, kteří se registrují zde.

Elektronicky můžete FC číst odkudkoli na světě, kde máte přístup k internetu, zde.

© Petr Casanova

- Reklama -