5 osudových chyb, které si ze školy odnášíme do života

lavička

„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit Vaše právo to říkat.“ Voltaire

Škola, vzpomínáte? Strach, nesvoboda, podřízenost.

Vlastní názor dítěte nemá hodnotu. Existuje jedna oficiální pravda, od které se není možné odchýlit. Do dalšího ročníku projde jen ten, kdo nejlépe opakuje nebo si pamatuje.

Střih v čase. Podívejme se na sebe dnes. Necítíme ve svém životě totéž – strach, nesvobodu, podřízenost? K čemu nás vlastně škola vychovala? A kým jsme se vlastně stali?

Všichni jsme se narodili jako prázdné nádoby. Kým jsme, v co věříme nebo co umíme, je výsledkem naší minulosti. Výsledkem toho, čím nás naplnili.

Bojíme se? Pochybujeme? Nepřipadáme si dost dobří? Potřebovali bychom vytáhnout špunt jako z vany a vyprázdnit zkažený obsah. Napustit svou nádobu pozitivní tekutinou. Jenže usazená špína na okrajích by zůstala. Potřebujeme vzít rejžák a pořádně je vydrbat.

Odvaha, víra, vytrvalost, touha po vlastní realizaci, chuť usilovat o velké sny. Proč tím oplývá jen někdo? A proč někdo jiný se drží raději v závětří, nevybočuje z davu, mlčí a pak čeká, jaké kosti mu milostivě hodí panstvo? Kdo rozhodl, zda nás naplní aktivitou, nebo pasivitou?

Tento článek nemá hodnotit učitele nebo rodiče. Jsou to cizí lidé, kteří mají právo na svůj život, ať je jakýkoli. Má spíše probudit všechny z nás, kteří nadále žijí podle chybných školních vzorců a diví se, že v praxi nefungují, že nejsou zárukou štěstí.

Co jsme teď, je výsledkem minulosti. Co budeme zítra, je výsledkem přítomnosti. Na jaké školní usazeniny je tedy dobré vzít rejžák?

lavička

„Dokáže člověk létat?“ Jak byste odpověděli ještě v roce 1902?

Bratři Wrightové neposlouchali svého učitele, který jim zdůrazňoval, že člověk je těžší než vzduch, proto se nemůže ve vzduchu udržet. Divili se, jak to dokážou ptáci, kteří jsou také těžší než vzduch. Patrně to dokážou proto, že žádné základní školy nemají. Proto je nenapadne, že by to neměli dokázat.

Od učitelů jsme často slýchali: „Poslouchej, co říkám, a opakuj to. Když to zopakuješ přesně, dostaneš jedničku. Jinak máš sníženou známku.“ Učitelé rádi tvrdí, že se podílejí na rozvoji lidstva. Ale já se ptám, jakého pokroku by lidstvo dosáhlo, kdybychom neustále papouškovali po předcích? Není pokrok postaven na přesném opaku? Na zpochybňování toho, co je považováno za jediné možné?

Pokrokoví lidé si žádné jedničky nezaslouží. Dělají přesný opak. Hledají jiné cesty. Permanentně čelí výsměchu, pomluvám, odsuzování. Neustále poslouchají, že to, co navrhují, přece nemůže fungovat. Nadávají Richardu Bransonovi za jeho pokusy s turistickým raketoplánem. Nabádají ho, aby přestal. Přestal s pokrokem. Protože to stojí lidské životy.

Nikdy není odpověď jen jedna. Nikdy není jen jedna cesta. A jedna pravda. Každý člověk by měl zkoušet svou pravdu. Ano, máme zákony, jednotně uznávanou společenskou pravdu. Ale zákony má vytvářet 200 nejmoudřejších lidí z vlasti, kteří pouze zprůměrují svou osobní pravdu. I zákony jsou ovšem pouze přibližné mantinely, ve kterých by se měla pohybovat naše vlastní pravda. Ty mantinely určují jen mez, za kterou bychom už svou pravdou/svým chováním někomu ublížili.

Nicméně to, že dokážeme hledat a nacházet jiné cesty, odpovědi a pravdy, by nemělo být na sníženou známku. Spíše na pochvalu. Díky takovým lidem funguje dnešní svět. Díky nim ostatně existuje i internet – něco, co nemělo nikdy fungovat.

2) Proč děti trestáme za chyby?

- Reklama -