Táta, který vynalezl gumičkový byznys: Přes 5 problémů ke 3 miliardám za 3 roky

- Reklama -

Gumičkové náramky

„Kdybychom se dětem více věnovali a dívali pod ruce, jsme bohatší všichni. Jsou totiž plné podnikatelských nápadů.“ Cheong Choon Ng

Výrobní cena: pár haléřů.

Prodejní cena: desítky korun.

Barevné gumičky, které děti splétají do náramků, jsou hit a chytrý byznys.

Autor, pětačtyřicetiletý táta od dvou dětí, za tři roky vydělal přes půl miliardy korun včetně prodeje jednoho z patentů největšímu maloobchodnímu řetězci na světě Wal-Mart a kdyby chtěl, svůj byznys teď prodá za skoro 3 miliardy.

(Četli jste v FC 4/2013 o dvojnásobné mamince na mateřské, které děti pomohly přijít na nápad s barevnými doplňky na pěnové boty Crocs?)

Není to překvapení. Hračky patří k nejvýdělečnějším byznysům. Děti totiž neřeší cenu, zajímá je jen míra zábavy. A rodiče se také netrápí cenou, když se dítě baví a nestojí to moc. 15 Kč za balíček gumiček – vždyť je to pakatel. Navíc když to konečně odvede děti od počítače k prastaré tvořivosti…

Tohle všechno malajsijský inženýr Cheong Choon Ng, žijící v Americe a zaměstnaný v automobilce, využil. Jak jednoduše to dokázal? A čemu ho naučily problémy? Budiž Vás jeho příběh inspiruje.

Teresa, otec a Michelle

1. problém: Nestačím dětem

Ta nahoře je Michelle, ta dole Teresa. Dnes už velké slečny – 13 a 16 let. Tehdy ale končil rok 2010 a byla to ještě mláďata. Cheong, malajsijský přistěhovalec v Detroitu, dělal bezpečnostního inženýra při crash-testech v továrně Nissan Motor Company. Jednou postřehl, jak si desetiletá Michelle a třináctiletá Teresa hrají s gumičkami. Byly dovedné. Proplétaly je mezi sebou v náramky. „Táto, pojď k nám,“ volaly. Ale otcovy tlusté a neohrabané prsty nestačily jejich rychlosti, kazil to. Přitom to mělo být tak snadné!

Mohl holky nechat být a jít třeba na televizi. Ale on se nedal. Vzal dřevěnou destičku, do ní vtlačil do řádek připínáčky, jako kdyby chtěl vyrobit koberec pro trpasličího fakíra, a mezi připínáčky začal natahovat gumičky za pomoci špejle nebo mezizubního kartáčku. Připínáčky suplovaly jeho prsty. Chtělo to cvik, ale za chvíli si dcery dobíral: „Jsem rychlejší!“ Vzaly mu to z rukou. „Byl to vlastně takový tkalcovský stav, primitivnější než v 16. století,“ smál se.

Chvíli dcery pozoroval a užuž odcházel z jejich pokoje, když Teresa vyhrkla osudovou větu: „Tati, to je vynález! Tohle bys měl vyrábět a prodávat.“

2. problém: Nevím, jak na to

práce na stavu

Byla to pošetilá představa, že by vyráběl a prodával destičky s připínáčky. Je přece inženýr, tak by to chtělo už pořádné, profesionální řešení! A hlavně bezpečné – napadalo ho, když hleděl na ostré hroty připínáčků. Co z plastu? Co to celé odlít z plastu? A vyrábět rovnou i gumičky – krátké, velmi pružné, pestrobarevné, stovky druhů… to přece někdo musí umět vyrobit!

Jenže jeho problém byl, že žije v Americe. Jó, žít tak v Česku, kde mají lidé zlaté ruce a skromné nároky. Ale v drahé Americe? Pochyboval, ale pak viděl zaujetí dcer a slyšel o pozdvižení, jaké gumičkový stav způsobil u spolužaček ve škole. S manželkou měli našetřeno jen nějakých 10 000 dolarů a firmy, ve kterých se poptal, požadovaly nejméně dvojnásobek, aby vůbec byly ochotné spouštět stroje, natož pro tak malou zakázku odlévat nějakou formu.

A tak se poptal v Číně. Poznal přesně opačný přístup. Za práci by mu utrhali ruce. Hned kývli. Za 5000 dolarů dodají stavy, za 5000 dolarů gumičky, zněla jeho první objednávka. „Neměl jsem problém se svěřit s nápadem. Každý to považoval za příliš bláhové, aby to fungovalo.“ A to bylo dobré znamení.

Být podceňován znamenalo získat dostatečný obchodní náskok.

Vyrobil jednu plastovou verzi a na americkém patentovém úřadě provedl důležitý krok: ochránil si svůj nápad prvním patentem číslo 8 485 565.

Co se dělo dál? Jak těžké bylo prorazit v prodeji? A co mu k tomu stačilo?