6 kroků, jak se vyrovnat s ranami, kterých jsme se na sobě dopustili sami

- Reklama 4 -

Motto: „Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ François de la Rochefoucauld

Doufám, že ten svíravý pocit neznáte…

Když zradí partner, přebolí to – konečně alespoň si najdete lepšího.

Když zklame přítel, objevíte nějakého nového – na světě je 7 miliard lidí.

Když Vás otráví okolí, zaměstnavatel, je to lapálie, i ty můžete vyměnit.

V každé ráně, kterou nám uštědří někdo jiný, můžeme najít nějaký klad a motivaci. Vždy se s tím můžeme vyrovnat, protože ta podpásovka přišla odjinud. Nepřítel je tam, můžeme ukazovat ven. Zavřeme-li své oči, uši, vzpomínky, koneckonců i dveře na petlici, nebude na nás už moct.

Ale co když tím, kdo nám podrazil pravou nohu, byla naše levá noha? Co když jsme zavinili fatální chybu, kterou nejde vrátit ani vymazat z hlavy? Copak sebe můžeme vyměnit jako partnera, přítele, zaměstnavateli? Jak chceme jít dál, když tím největším škůdcem jsme si stali sami?

Ta úzkost přichází i po bizarní události. Třeba pár sekund poté, co…

… jsme se nezvladatelně natláskali dorty po týdenní tvrdé dietě.

… partner po naší zlé větě práskl dveřmi a my už tušíme, že se nevrátí.

… jsme neuvážlivostí ztratili důvěru přátel, poprvé a navždy.

… máme pocit, že hanbou nevydržíme ve své vlastní kůži.

Jak v takové chvíli něco budovat, když se nám nehroutí zdi ani základy, ale zedník sám? Jak odsoudit viníka, když viníkem je sám soudce? Jak před viníkem utéct, když je všude tam, kde jsme my?

Bývají to jiné chyby, než nad kterými mávneme rukou a poučíme se. Jsou to chyby, které nepřinášejí nic dobrého, kromě zjištění, že je nechceme udělat znovu. Časem, který hojí všechny rány, už nevadí ani ten pád, po němž jsme si rozbili koleno, ale ta jizva, která zůstává. Tou duševní jizvou je pocit, že jsme něco důležitého nezvládli. O to méně si věříme dál. Bojíme se nového kroku, aby nepřinesl nové zklamání. Jednou hrubkou pak platíme navždy.

Pevně doufám, že nevíte, o jakém pocitu je řeč, a následující řádky nikdy nebudete potřebovat. Pokud ano, ať Vám pomůže šest postupných kroků.

pesimista

1. uvědomění: Pocit je jen pocit. Ne skutečnost

Popíšu první moment: Cítíme se pod psa a instinktivně se rozhlížíme kolem. Honem najít někoho, koho ze všeho obvinit nebo koho svým pocitem zatížit. Prásknout na sociální síť, co se stalo. Zneužít jiné lidi. Poprskat jich co nejvíc svým traumatem. Vynucovat si soucit v bláhové víře, že se tím něco vyřeší.

Odpusťte ten příměr, ale hovínka se nikdy nezbavíme tím, že ho rozmažeme po jiných nebo rozšlapeme. Obvykle v místnosti začne zapáchat ještě víc. Než trousit problém je daleko lepší analyzovat ho sám. Říct si, proč se tak cítíme. Nemyslím příčinu, ale následek. Budiž, stalo se. Ale proč vůbec teď tak uvažujeme? Co kdybychom se pokusili na problém ne reagovat, ale vyřešit ho? U hovínka je přece také primárně jedno, jaký pes to dílo natropil, a hledat páníčka – zápach tím nezmizí, spíše se mezitím ještě více rozšíří.

Uvědomme si, že náš život je naše odpovědnost. Náš život definují ne události, které se v něm dějí, ale způsob, jak ty události vnímáme, jak svůj život cítíme. Kdo se umí cítit šťastně bez ohledu na okolnosti, má šťastný život.

Pamatujme si, že i když nemůžeme změnit jakoukoli skutečnost, můžeme změnit svůj přístup k ní. A nejlegračnější je, že když změníme přístup, tedy to, jak věci vidíme, „změní“ se i věci samotné. (Toto mě naučil můj syn. Když jsme se na Maledivách nemohli zbavit ještěrky ve vilce, řekl: „Ale tati, tak jí budeme říkat Karel a odteď bude naše.“ A z vetřelce byl mazlíček.)

2) Co udělat, když nám hlava nedá a pořád nás nutí pitvat se ve včerejšku? 

- Reklama 5 -