6 důvodů, proč se řídit raději srdcem než rozumem, když chceme být šťastní

- Reklama -

1. Lidé, kteří nám stojí za to, abychom na ně zapůsobili, si přejí naopak, abychom byli především sami sebou

„Pepíčku, my přece nechceme nic jiného, než abys byl šťastný.“ To říkají rodiče.

„Výborně,“ měl by odpovědět Pepíček. „Tak mě nechte vybrat si svou cestu.“

Mnoho rodičů ve skutečnosti nechce, aby děti byly šťastné. Chtějí být šťastni sami. Děti to nenesou dobře. Protože z dlouhodobého hlediska je lepší být kritizován pro to, kdo jsem, než chválen pro to, kým nejsem. A proto také dlouhodobě fungují jen ty vztahy, které nás činí lepším bez toho, aby nás měnily v někoho jiného. Činí nás lepším tím, že to, co jsme byli, rozvíjejí. Zůstáváme tak stejnou osobou, jen moudřejší, zkušenější, dokonalejší.

Možná nás srovnávají s jinými, možná od nás mají nějaká očekávání. Ignorujme to. Nemůžeme se nikomu vyrovnat. Je to biologicky nemožné. Jediná osoba, kterou bychom se dnes měli snažit stát, je o ždibíček lepší než ta, kterou jsme byli včera. Proto dokazujme věci zásadně sobě, ne jiným.

Je pikantní, že přátelé nás k ničemu neznásilňují. Nechtějí, abychom dělali cokoli pro ně nebo pro jiné. Respektují a oceňují nás právě za to, když dokážeme být sami sebou. A stojí při našem srdci právě tehdy, když ho ostatní kritizují a drbou.

2. Nikdo jiný neví, co je pro nás nejlepší, srdce to ví vždycky

Nikdy nežádejme po druhých, aby porozuměli naší cestě. Není to možné. Především ne tehdy, když ti lidé nikdy nebyli ve stejné situaci, a tak ji nemohou posoudit. Nemohou nám poradit, mohou jen vystřelit slepý výstřel nazdařbůh. Poslouchejme tedy srdce. Nikdo jiný v našich stopách nepůjde. Ale srdce bude s námi vždycky – dokud budeme živí.

Je nemožné to někomu druhému vysvětlit. Proto se o to ani nesnažme. Přátelům to není třeba vysvětlit. Těm ostatním dovolme, ať to přijmou, nebo nepřijmou. Je to jejich věc. My se starejme hlavně o to, ať držíme pevný krok, i když se nám možná chvěje hlas. Když jdeme za srdcem, nikdy neděláme chybu. Protože právě tehdy člověk podává nejlepší výkony, právě tehdy pracuje s vášní, právě tehdy se nenechává rozptylovat názory druhých.

stisk

Srdce vždy volí nejkratší cestu k cíli. Může vést přes překážky. Nám se pak může zdát, že jsme na špatné cestě – samé bariéry. Protože jsme je nikdy nepřelézali, padáme. Zdá se nám, že chybujeme. Ale ve skutečnosti posilujeme, protože dovolujeme naší nedokonalosti, aby nás učila a vzdělávala.

Tam se rodí sebejistota. Jistota každého člověka roste, když si uvědomuje, že může zakopnout, ale že se dokáže i sám zvednout. A hlavně že dokáže sám kráčet kupředu, i bez toho, aby se druhých doprošoval o souhlas.

3. My jsme jediná osoba, která může změnit náš život

Říkáme, že nás někdo změnil? Fuj, proč tak lžeme?

Svůj život můžeme změnit jen my sami. Je pouze naší odpovědností uvědomit si, že všechno dobré či špatné nás dovedlo k našemu rozhodnutí. Tím jsme mohli změnit tu situaci, nebo – pokud byla nezměnitelná a neovlivnitelná – změnit způsob, jakým ji přijímáme a vnímáme.

Čeho jsme v životě schopni dosáhnout, nezáleží na tom, co je podle druhých lidí pro nás možné. Všechno záleží jen na tom, jak jak se rozhodneme zacházet se svým časem a energií. Nesvedeme zázraky ihned. Ale ihned můžeme dokázat maximum toho, co v dané chvíli dokážeme. Ihned se můžeme učit. Růst. Časem můžeme vyrůst až tam, co už podle jiných bylo nemožné.

Kde by dnes byla Martina Sáblíková, kdyby uvěřila, že je blázen, když se rozhodla pro sport, který neměl v Česku tréninkové podmínky? A když už tedy „náhodou“ uspěla v rychlobruslení, proč neuvěřila, že je blázen, když si sedá ještě na kolo? Co dnes říkají ti proroci, podle nichž neměla uspět ani v jednom? A kde vůbec jsou její hranice?

Martina patří k lidem, kteří se nikdy nestresovali tím, co si o ní a jejích limitech lidé myslí. Věděla, že když si nechá rozmluvit svůj sen, nikdy na něj nedosáhne. Já tvrdím: Když se dnes rozhodne pro jakýkoli sen, proč by ho nemohla dosáhnout? Existuje jen jeden člověk, který ji může zastavit. A tím je ona sama. Stejné je to s námi všemi.

Ať žijeme ve městě nebo na vesnici, všude jsou lidé, 1) kteří „vědí“, co je pro nás nejlepší, 2) kteří si myslí, že jsou lepší než my, 3) kteří si myslí, že štěstí, úspěch, krása znamená to samé pro všechny. Bývají to lidé, kteří měří naši hodnotu tím, co máme, místo toho, kdo jsme. Mnohdy honí peníze, ale unikají jim hodnoty, které se žádnými penězi koupit nedají. Protože mají větší cenu. Neprodávejte se druhým lidem lacino.

4) Proč vidíme štěstí jako bod, k němuž směřujeme?