6 důvodů, proč se řídit raději srdcem než rozumem, když chceme být šťastní

- Reklama -5

Včera mi přijela vzácná návštěva. Kamarád z Francie. Přivezl burgundské a celý večer vyprávěl, jak krásná je poslední dobou jeho přítelkyně.

Zapomněl jsem: Jirka je slepý.

Když mi bylo sedmnáct, stoupli jsme si na dálnici a stopem poznali půl Evropy. Jeli jsme tam, kam jeli řidiči, kteří nám zastavili. Obrátili jsme se až na Azurovém pobřeží, v Saint-Tropez, dál to nešlo. Silnice končila v moři.

Jirka už ve Francii zůstal. Stal se hasičem. Hasič (prý) nemusí francouzsky moc mluvit, stačí, že francouzsky rozumí.

Oslepl při jednom zásahu. Vybouchl prý plyn. Dostal zákaz vracet se do toho domu. Přesto šel. Chtěl vytáhnout ještě jednu ženu. Ztratil zrak, ale ještě vynesl Amelii. On ji neopustil tehdy, ona ho neopustila už celý život. Dnes je jeho partnerkou a ošetřovatelkou. „Vím, že to nebylo rozumné. Ale bylo to správné. Ten její strašný křik by mě beztak dodnes budil ze sna. Možná bych dnes byl zdravý, ale nebyl bych šťastný. Vždycky jsem v životě více litoval nápadů, které jsem nezkusil,“ říkal.

Když mi bylo dvaadvacet a jako mávnutím proutku mi umřela máma, bylo mi hodně ouvej. Náhle – volá Jirka. „Je mi líto, co se stalo. Řekni, co by Ti teď zaručeně zvedlo náladu?“

Byl jsem ještě nešťastnější: „Zajít tak spolu na pivko, jako za starých let.“

Vtom se přerušil hovor a zazvonil zvonek u mých dveří. Před domem stál Jirka, v jedné ruce mobil, ve druhé Amy, na kterou uličnicky volal: „Honem, jak se tváří? Jak se tváří?“

Přijel jen kvůli mně. Šílené. Až mi vyhrkly slzy do očí. „Petře, dokud jsem dělal rozumné věci, nebyl jsem šťastný. Možná byli šťastní jiní, které jsem poslouchal. Ale teprve když dělám správné věci, bez ohledu na to, co si myslí ostatní, jsem naprosto šťastný. Srdce mi funguje nějak líp…“

Srdce… Slyšíte ho? Pokud ne, ještě více se ztište.

Jen netepe. Mluví. Co nám říká, mnohdy není rozumné. Naše okolí to nemusí pochopit. Naše okolí totiž neví, co opravdu potřebujeme. Naše srdce to ale ví vždycky.

Jirku jsem měl před očima, když jsem odcházel ze zaměstnání. Byl to čirý nerozum. Ztratil jsem jistý plat, jisté postavení, jistou kariéru, jistý Mercedes, dokonce i přítelkyni. Také jsem slýchal, že jsem blázen, že nejsem dostatečný dobrý, chytrý, silný, že ještě rád přilezu. Ale to byl omyl. My všichni jsme dostatečně dobří, chytří a silní, abychom dokázali to nejlepší, co v každé chvíli můžeme. To úplně stačí. Když budeme v každé chvíli odvádět své maximum a učit se, naše limity se budou neustále zvedat. Dříve nebo později dosáhneme stavu, kdy nás ostatní začnou pomlouvat, že jsme jen měli štěstí, byla to náhoda nebo ještě hůř, že jsme géniové.

Nikdo z nás nepotřebuje jiné lidi na to, aby nám říkali, jakou máme hodnotu. Aby nám tu hodnotu přisoudili. My totiž hodnotu už máme. Nešťastní lidé se snaží druhé přesvědčovat, že si zaslouží být akceptováni a chváleni. Nešťastní jsou proto, že není ani teoreticky možné potěšit úplně každého. O to bychom se neměli ani pokoušet. Protože ať v životě uděláme cokoli, i to nejlepší, co je v našich silách, vždycky se najde někdo, kdo s tím nebude spokojen. Budeme-li tedy brát ohledy na všechny, musíme být trvale frustrováni, protože nikdy to nebude stačit. Začneme se bát. Přestaneme (raději) jednat za sebe. Abychom získali cizí úctu, začneme se řídit druhými. Věčně o sobě budeme pochybovat.

Co kdybychom se nesnažili potěšit všechny, protože je to nereálné, ale pokusili se potěšit jen jednoho člověka? To už by přece bylo splnitelné! Jakého? No přece toho nejdůležitějšího v našem životě. Sami sebe. Skutečně je tak snadné být šťastný! Stačí udělat to, co nás šťastnými udělá. Tak proč to lidé nedělají?

Od narození jsme byli závislí na jiných. Naučili jsme se je poslouchat. Někdo dítětem zůstal. Stydí se za svou autentičnost, za své sny a odlišné názory. Přitom lidská krása spočívá právě ve zranitelnosti, emocích a konkrétních nedokonalostech. Zkrátka v autentičnosti. Každý jsme unikátní kus. ­Odvažme se přijmout to, kdo jsme. Rozhodněme se být sami sebou – místo abychom byli tím, kým nás chtějí vidět jiní. Když to dokážeme, otevřeme se vlastnímu naplnění, úspěchu.

Štěstí totiž není primárně v penězích. Štěstí je v naplňování snů. V odvaze jít svou cestou. Žádné peníze nás nenaplní, když je vyděláváme způsobem, který nás netěší. Žádná odměna není tak velká, aby stačila člověku, když nestačí jeho srdci. Ano, možná peníze uspokojují náš rozum. Ale bez rozumu se dá žít. Bez srdce ne.

Proto mohou být šťastní i lidé, kteří nemají moc peněz. Problém vůbec není v penězích. Peníze nejsou dobré ani zlé. Peníze jsou jen nástroj. Mohou nepochybně přispět k našemu štěstí, když je ovšem použijeme tak, jak nám říká srdce. Ale žádný plat, postavení, kariéra či požitek nám nezaručí štěstí, jestliže nejsme šťastni uvnitř.

Rádi se ohlížíme na druhé. Je totiž alibistické. Ve skutečnosti nikdo nás nenutí nosit na obličeji masku. Předstírat, že jsme někdo, kdo nejsme. Děláme to dobrovolně. Když nejsme šťastní, dobrovolně ignorujeme srdce.

Povím Vám, proč je lepší nikomu nic dokazovat nebo se dokonce snažit na druhé zapůsobit, a raději se řídit svým srdcem:

- Reklama -