O největších bojovnicích, které nedoceňujeme, aneb Proč by právě ony měly mít sebevědomí

- Reklama -

líp

Hm, máme mezi sebou věštkyni? Snad by se tomu dalo věřit, kdyby život byl neměnný. Jenže on není. Život je neustálá změna. A pokud jde o nového partnera, stačí tak málo. Není nutné hledat dokonalého partnera. Stačí ho dokonalým vidět.

No, i když, vidět… Láska je slepá. Přece i mámy nás milovaly daleko dříve, než poprvé zahlédly naši tvář. Lásku je dobré méně vstřebávat našimi známými smysly. A už vůbec není nutné ji příliš řešit. Vždyť láska je jenom slovo. A slovem zůstává, dokud nepřijde člověk, který mu dá význam.

Jak? Tak, že Vám může být jakkoli těžko, ale on bude vědět, co právě teď potřebujete, aby Vám bylo lépe. Není nutné nic světoborného. Žádné velké dary. Žádná velká slova. Ne, úspěch ve vztazích není o luxusu. Někdy stačí obyčejné objetí. A pro skleslého má hodnotu zlata.

bojovat

Kuš. Ale je. Maminky to mají vždycky snazší. Děti jsou tím důvodem.

Někdy nás matou tím, když jsou veselejší než my. Jenže, jak už to bývá, ti, kdo rozesmívají druhé, mohou být naopak ti nejsmutnější. Jich se totiž nikdo neptá, co je trápí. Protože oni jen utírají slzy druhým. Děti tohle dokážou. Proto má smysl bojovat už za ně. Za jejich skutečný úsměv. Jejich štěstí.

A taky je dobré bojovat za sebe. Za svou budoucnost. Za své poučení. Někdy holt platí, že čím více ukazujeme, že bez druhého nemůžeme žít, tím více důvodů mu dáváme, aby nás bral jako samozřejmost.

Vrátí

Naučme se zavírat za minulostí dveře. Otevřít současně dveře do budoucnosti totiž nejde – jedny z dveří nám zabouchává průvan. Musíme si vybrat, kterých se chceme držet.

Já radím: Nesnažme se oživit, co zemřelo. Snažme se být s tím, kdo si uvědomuje, co má, když to má. Ne až když to ztratí.

Možná se hrabete ve starých albumech. Přehráváte si staré scény. Uvědomme si, že lidé se prostě mění. Ale vzpomínky moc ne.

Smiřme se s tím, že už nikdy nic nebude takové, jaké to bylo. Nicméně to neznamená, že všechno nemůže být tak krásné, jak ještě nikdy nebylo.

Jak? Když nemůžete najít tu správnou odpověď, co začít hledat tu správnou otázku? Třeba: Co nejlepšího pro sebe mohu udělat? Co pro své děti?

Jsem si jist, že z hor je vidět hodně, z vesmíru ještě víc, ale nejvíce člověk uvidí a pochopí, když je na kolenou. S Jitkou jsme seděli dvě hodiny a našli jsme to, co potřebovala. Svůj cíl. Cíl totiž musíte hledat vždycky dříve než cestu. Pochopila, že když chce mít krásnou budoucnost, nesmí se především starat o minulost. Také pochopila, že než jít stále hlavou proti zdi, je lepší očima hledat dveře. A hlavně začít jednat. Třeba i podnikat. Dostala termín. Jak známo, kdyby neexistovala poslední minuta, nikdy by nic nebylo hotové.

Nezáleží na tom, jestli Váš život je jako kafe. Hořký a černý. Každá další chvíle je novou šancí. To nejhorší, co nás může potkat, je útěk z boje. Utéct je vždy horší než prohrát. Protože z porážky se můžeme lecčemu naučit.

Jitka se naučila nemyslet na pravou lásku a její šťastný konec. Pravá láska totiž nemá šťastný konec. A víte proč? Protože pravá láska nikdy nekončí.

Co jsou muži ochotni udělat kvůli rodině – prodat firmu, když nemají čas na ženu a děti, a odvézt rodinu do úplně jiného časového pásma, daleko od českého shonu – najdete pouze v unikátním magazínu FC se zeměkoulí na obálce – strany 16–23. Upozorňujeme, že obsah časopisu nepublikujeme na internetu. Časopis není dostupný v žádné trafice. Rozesíláme pouze našim čtenářům registrovaným zde.

© Petr Casanova