Rodina, která začala žít na Bali: Do Česka jsme asi nikdy nepatřili

Představte si, že máte úspěch. Peněz jako želez. Zdravé dítě. Skoro celý život před sebou. Odcházeli byste do zahraničí?

Když se člověku doma nedaří, je snadné rozhodnout se pro nový život jinde. Na starém místě ho nic nedrží. Následující věty však ukazují, že člověka nemusí nic držet ani na dobrém místě, pokud má své priority jinde než pouze v úspěchu a penězích…

Když někdy před rokem třicátníci Petr, Karin a jejich roční Karolínka odlétali z Česka, byli za blázny. Rozhodli se vyzkoušet život na Bali. O tomto víkendu se vrátili. Nakrátko. Navštívit příbuzné. Předpokládali, že tu zůstanou déle. Hned na sobotu si ale rezervovali zpáteční let. „Nedáváme to tady. Už sem asi nepatříme. Možná jsme sem nepatřili nikdy,“ usmívají se spokojení manželé a já si nemohu nerýpnout.

Vím, že Karin první tři měsíce na Bali obrečela. Bez rodičů, v jiném světě. Nabíhám si ale na smeč, protože „později si odlišný životní styl na Bali zamilovala a přála si vidět Česko, ověřit si ten rozdíl. Hned na letišti v Praze jsme to chtěli otočit. Byl to šok. Už to, jak se tady každý mračí a všechno je lidem zatěžko. Na Bali můžete být v depresi, ale ostatní se pořád usmívají a jak to vidíte, hned je Vám zase dobře. Naopak v Česku můžete mít skvělou náladu, ale negativní okolí Vás okamžitě utluče. A to je jen jeden rozdíl,“ krčí rameny Petr.

Zatímco mi vypráví o podnikání, které na Bali rozjel a které je tak jednoduché, že by ho zvládl asi kdokoli (více v tištěném časopise FC 4/2014), dvouletá Karolínka drkotá v maminčině náruči „zzzima…“ Po několika dnech v Česku je už nachlazená. A to je tady polovina června. Ostatně, ještě nedávno jsme jezdili na zimních pneumatikách, ačkoli sníh vlastně ani nebyl. Aprílově se tu střídá dusno a chlad, zatímco na Bali je pořád kolem třiceti stupňů Celsia. Po celý rok. O dalších výhodách ani nemluvě. Nezjistili by to.

Petr byl úspěšný podnikatel v cestovním ruchu. Měl hromadu peněz. Co neměl, byl čas. Karin měla Karolínku. Co neměla, bylo kam s ní chodit. „Bydleli jsme v krásném domě na Smíchově, ale kolem jen prašný vzduch, asfaltové chodníky a silnice. O každý kousek zeleně se děti dělí s pejskaři. Když nechcete být mezi betonovými zdmi, musíte mít peníze. Na výlety, vstupné. Ani vykoupat se v Praze zadarmo nedá, hned byste dítěti usilovali o zdraví. Pro rodinu tu má život vysoké náklady a nízkou kvalitu.“

Pro Karin mělo Bali v první chvíli hned navrch. „Když v Česku přijdete s plačícím dítětem do restaurace, každému vadíte. Na Bali se Vás ujme personál, který se dítěti začne věnovat, abyste se mohli v klidu najíst. Hinduisté tam milují nejen děti, ale i druhé lidi. Čech má mnohdy problém mít rád i sám sebe.“ Nekompromisní věty. Bez slitování. Podruhé tedy rýpu. Proč tedy Karin první tři měsíce toužila po návratu domů? Z odpovědi až mrazí. Uvědomíme si totiž fatální rozdíl mezi těmito dvěma světy…

- Reklama -