Proč štěstí je pro každého jiné aneb 5 chyb, které brání tomu našemu

- Reklama 4 -

rodinka

Štěstí, co je štěstí?

Je to pro všechny totéž?

A jestli každý má své vlastní štěstí, vedou k jeho dosažení přesto podobné principy?

V reakci na včerejší článek o úspěchu Petra Kellnera mi jeden čtenář napsal pozoruhodný ohlas: „Pan Kellner nebyl nikdy můj vzor. Ale vloni jsem v FC četl 10 principů jeho myšlení a osvojil jsem si je. I když zatím nemám potřebu podnikat a cítím se naplněně v zaměstnání, pomáhají mi mít čistou hlavu a být šťastný i v osobním životě.“

V tom mi došlo, že jsem Kellnerovy principy měl za ryze podnikatelské. Ale ony jsou opravdu pro každého, kdo chce v životě lépe cílit a vytěžit maximum toho, co si přeje. Také jsem si uvědomil, že dosáhnout štěstí je vlastně tak jednoduché, pokud opravíme pět chybek, které nás nejčastěji vlečou zpátky, kradou nám čas a energii, a vůbec nezáleží na stavu konta. Jaké chyby to bývají?

výčitky klukovi

1) Řídíme se cizí představou

Definujte, prosím, co pro Vás znamená úspěch.

Pardon, ne podle toho, co Vám říká okolí. Přemýšlejte, co byste si opravdu přáli Vy.

Odmalička děláme všechno tak, jak nás učí jiní. Oni nám vysvětlili, jaké hodnoty máme ctít. Vzali jsme to jako fakt, nic jiného nám nezbývalo. Ale jsme tedy vykonavateli vůle učitelů nebo rodičů? Nebo smíme následovat svá přání a stavět si vlastní hodnoty?

Na cizím názoru jsme tak viseli, že i sami sebe jsme začali oceňovat podle jiných. Řekl-li nám učitel, že jsme nedostateční, styděli jsme se. Naučilo nás to měřit svou hodnotu posudkem druhých. Protože se nechceme stydět, snažíme se zavděčit, uspokojit druhé. A to více než sami sebe.

Zapomněli jsme, že druzí lidé nebudou v našem životě napořád. Co pak, až odejdou? Názory koho se budeme řídit? A můžeme být vůbec šťastni, pokud stále budeme čekat, jakou známkou nás ohodnotí druzí? Musíme být rukojmím jejich pocitů, nálad, omezených vědomostí a odlišných zkušeností, jejichž optikou se na nás dívají? Co když jsme jiní, než si oni myslí? Co když nám prostě jenom nerozumí?

Domnívám se, že do melounu a do člověka nikdo nevidí. Jen my můžeme vědět, co nás učiní šťastnými. Protože jen my víme, co nás bolí i co nás těší. I když to třeba nedáváme okatě najevo, vždy to cítíme. Stejné je to s osudem.

To, pro co se rozhodneme a kam směřujeme, je náš osud. Nemusí být vůbec takový, jak nám malují jiní. Naše štěstí možná vůbec není v naplněném obchodním cíli našeho zaměstnavatele, uspokojeném egu našeho kamaráda nebo vysokoškolském diplomu, který si tolik přejí naši rodiče. Sedm miliard lidí totiž může mít svůj vlastní individuální sen. Ano, připusťme, že neexistuje jen jedna pravda. Že všichni na světě nemají za cíl naplnit kapsy našeho zaměstnavatele, ego našeho kamaráda a nedotažené osobní ambice našich rodičů. Co když ti lidé vůbec neznají našeho zaměstnavatele, kamaráda a rodiče? Proč bychom tedy zrovna my měli být loutkami jiných? Co když na náš osobní cíl, který odsuzují rodiče nebo kamarádi, někdo ve světě řekne: Super, to je správné! Proč by právě lidé kolem nás měli mít pravdu a nutit nám ji? A co kdybychom život sobě i jim zjednodušili tak, že je požádáme, ať si stanoví a plní své cíle a nepletou se do našich?

Zkušenost je taková, že na cílech, názorech a představách druhých lidí z dlouhodobého hlediska vůbec nezáleží. Je snad dnes důležité, co o Vás kdy řekl učitel? Nebo jakou známku jste dostali ve čtvrté třídě z vlastivědy? Nikdy to, co si jiní myslí o nás, ale to, co si myslíme sami o sobě, se počítá. Štěstí je vždy to, co za štěstí považujeme. Bez ohledu na představy jiných o penězích, vzdělání, vztazích. Neexistuje žádná univerzální pravda. Každý máme svou pravdu. V sobě. Jestli nevíme, co je naším štěstím, zmlkněme a poslouchejme intuici. Ta nám to v každé chvíli napoví dost hlasitě. Jejím tlampačem jsou naše pocity.

2) Jak je to s naším osudem

- Reklama 5 -