7 návyků, jak přestat pořád plánovat a začít konečně jednat

- Reklama -

Takhle nějak vypadá můj kamarád Milan. Je ohromně vtipný, protože co řekne, nemyslí vážně.

Rok 2010. Nadává na zaměstnání: „Kašlu na to, jdu podnikat.“ Nic.

2011. „Můj šéf je nestravitelný idiot k nevydržení, dávám výpověď.“ Nic.

2012. „Už mám detailní plán byznysu, jdeš do toho se mnou?“ Kývu. Nic.

2013. Soused odnaproti uskutečňuje podobné podnikání. Hryžu si rty.

2014. „Asi fakt odejdu.“ Nic. Rád bych mu pomohl, ale je to těžký případ.

Co lidi odtahuje od života, který ve skutečnosti chtějí žít? Jak je možné, že dospějí k závěru, že to, co chtějí, vlastně není to, co chtějí? Milana mám na pozorování už pátým rokem a mohu ve dvou slovech zcela přesně popsat, proč sám sebe sabotuje. Tou sebedestruktivní příčinou je, že příliš přemýšlí.

Každý malý problém pozoruje z takové blízkosti, až je udiven, jak je velký. Každý pozitivní krok otočí, až zjistí, že i pozitivita má svůj rub. Na světě totiž není nic dobré ani špatné. Malé ani velké. Záleží na tom, jak se na to díváme. A s čím to srovnáváme. Říká se tomu perspektiva. Z jakékoli činnosti, která nám přináší radost, můžeme upadnout do deprese. Víte, jak? Představíme si, že skončí. Že nám ji někdo vezme. Že někdo, koho milujeme, odejde. Což se jednou nevyhnutelně musí stát. Ale musíme kvůli tomu být nešťastní už teď?

strach

Když jakoukoli hmotu domyslíme do atomů a jader, lekneme se, že držíme vlastně potenciální nukleární nálož. Samozřejmě je dobře věci promyslet, ale nenechme se zaskočit závěrem, že všechno může dopadnout špatně i dobře. Film života se neodvíjí v našich představách ani předpokladech. Protože on se děje jen životem samým. Všichni víme, jak je každý den nevyzpytatelný a že platí: Když chceš Boha rozesmát, seznam ho se svými plány do budoucna.

Milan bude své podnikání plánovat ještě při posledním pomazání, kdy možná poprvé připustí, že to překombinoval. Plánovat dobré věci totiž neznamená je do života přinášet. To umí jen praxe. Když mi bylo 22 let, dal jsem výpověď z prvního zaměstnání. Ještě v den odchodu přede mne šéf položil dvojnásobný balík peněz, abych zůstal. Mohl jsem zapochybovat co když. Tedy: „Co když jinde nebudu mít takový plat?“ A já jsem opravdu zapochyboval co když. Totiž „co když jinde budu mít ještě větší plat?“ Jak to dilema rozsoudit? Pokusem. Odešel jsem a vážně jsem se mýlil. Na novém místě jsem dostal nulu navíc.

Ale to není podstatné.

Myšlenky můžeme buď komplikovat, nebo zjednodušovat. První cesta vede ke stresům, druhá k efektivitě. Z čím nižší výšky totiž na problém svítíme, tím delší stíny okamžitě dostává. Jestliže na diagnózu nadměrného přemýšlení trpíte, toto je 7 jednoduchých návyků, jak být větší než Vaše vlastní představy.