10 kroků, jak překonat zradu partnera, která nás vykolejila z cesty

- Reklama -

Občas se sejdu se čtenáři. Osobně se komunikuje lépe než psaným slovem. V rozmezí 3 dnů jsem tak viděl 2 různé bytosti. První byla pozitivní, inspirující a zapálená do chystané pracovní změny. Druhá byla depresivní, rezignovaná, bez chuti cokoli podniknout. Mimochodem, šlo o jednu a tutéž ženu.

Nestačil jsem žasnout: Co způsobilo takový veletoč? Kam zmizela nádherná energie? Jak se mohl smích za 72 hodin přetočit v slzy?

No jasně!

Za každým zklamaným obličejem hledej člověka, který ho způsobil.

Rozchod. Bezcitný. Dechberoucí. Nepublikovatelný.

A ochromující tak, že jste diskvalifikováni ze všeho.

Co teď?

zklamání ženy

Ach, ta láska, větší podnikatelská komplikace než úvěry, neplatiči a odbory.

Neřešte to. Zapomeňte na to. Posuňte se dál – to jsou nejzbytečnější rady. Zamilovaný a odkopnutý je jako zalitý v betonu a fackovaný vzpomínkami. Nechápavé otázky Proč, proč právě já? se otáčejí ještě do sebeobviňování typu Moje chyba, Nestojím za nic, Život nestojí za nic a podobné perly.

Protože ale dostávám spoustu mailů, jak Vám zamotané vztahy komplikují práci nebo vzdělávání, a ptáte se, co s tím, rozhodl jsem se být pro smích a pokusit se Vám poradit.

Pro smích budu už proto, že jsem také zažil rozchod s koncem bez příčiny. Taky jsem zjistil, že láska se chová jako sněhová vločka. Když si už myslíte, že ji pevně držíte, rozpustí se. Dnes tedy, s prominutím, nebudu psát o penězích. Ale o tom, jak jsem já ten strašný rozchod překonal a co mě takové neocenitelné zážitky naučily pochopit:

1. Smiřme se s tím, že existují lidé, bez kterých nejsme šťastní, ale oni jsou šťastní i bez nás

Začnu opravdu tvrdým kalibrem, který možná neskousnete. Je ale ukázkou, jak moc se dokážete povznést nad svůj osobní zájem a postoj:

Každý člověk má právo na svůj život podle vlastního uvážení. Má tedy právo být s tím, s kým chce být, a nebýt s tím, s kým nechce být. Jestliže toto uznáváme a ctíme, pak bychom měli být první, kdo podpoří partnera, který je s námi nešťastný a nechce s námi přes veškerou snahu a komunikaci být, v kroku, který se nikomu nedělá dobře, obzvláště po dlouhém vztahu – aby odešel. A to především když tvrdíme, jak ho ohromně milujeme a záleží nám na jeho štěstí. Zní to bláznivě?

Vadí mi lidé, kteří milují takzvaně podmíněně. Tedy: Miluji Tě, ale jen když jsi se mnou. Jinak Ti přeji to nejhorší. Jestliže někoho opravdu milujeme, chceme především, aby byl šťastný, a to bez ohledu na jakékoli okolnosti, včetně toho, zda je s námi, nebo bez nás. Když se s námi necítí dobře, měli bychom být první, na které se může spolehnout, kteří ho nezradí a kteří ho podpoří jít za svým štěstím. Byť to znamená odejít od nás. Jinak si jen hrajeme na to, jak nám na druhém člověku záleží. Ve skutečnosti jsme jen majetničtí a sobečtí.

Nevím, jak Vy, ale já bych s přivlastňujícím egoistou žít nechtěl. Stejně jako bych nechtěl žít s člověkem, který si už nepřeje žít se mnou. Tak proč si ubližujeme? Proč se snažíme zamknout jeho dveře na petlici? Když chce, ať si jde.

V našem vlastním zájmu je to nezbytné.

Dokážete unést dalších 9 kroků?