Co nemáme rádi, a přesto děláme jiným

Úspěšnost jakéhokoli podnikání přímoúměrně závisí na schopnosti řešit problémy jiných. Málokde jinde, jako u zákazníků, tolik platí Konfuciova slova: „Odcházej od těch, co Tě zraňují, směřuj k těm, kdo Ti pomáhají.“

Pomoc má v byznysu finanční podobu. Protože jde o obchod, není zadarmo. Kellner půjčuje lidem za úroky. Babiš, Vítek, Komárek, ti všichni mají svou marži, vyšší nebo nižší. Když opustíme svět peněz, laskavost nic nestojí. Přesto je mnoha lidem zatěžko. Škoda, pomáhá totiž nejen těm, k nimž je namířena, ale synergií se vrací ke svému výrobci. Náš okolní svět je v tom jako zrcadlo. Hodíme-li do něj kámen, rozbijeme především vlastní obraz.

Nad kterým negativním jednáním je dobré se zamyslet?

Soudíme druhé

„Dřív než mě začneš soudit, obuj si mé boty, projdi celou mou cestu, překonej všechny překážky a zakopni na každém kameni jako já, vždy sbírej odvahu vstát a jít dál jako já, teprve potom suď mé chování a tvrď, že mě znáš.“

Nikdo nechce být souzen. Jenže čím více soudíme jiné, tím více spějeme k tomu soudit sebe. Zabýváme-li se okolním světem, stává se nám měřítkem, místo abychom poměřovali jen vlastní růst den za dnem. Dočasně souzení druhých možná dává škodolibé potěšení, ale z dlouhodobého hlediska jde o nebezpečný zvyk. Jako nemoc, která se prohlubuje. Tak dlouho marníme čas a energii na jiné, až nám nezbude nic na to, abychom pohnuli sami sebou.

Co dalšího bychom měli ve vztahu k druhým zvážit?