Dovolte otázku: Kdo nejvíce ovlivnil Váš život?

Ten můj dívka, která v jedné vteřině oslepla a zůstala na vozíčku, s prognózou jen několika let života. Zranění míchy prý nešlo zakonzervovat. Jak byste žili na jejím místě? Ona se rozhodla, co jen jí zdraví dovolí, být šťastná. Vzdělávala se, mluvila pěti jazyky. Hrála na klavír, stala se učitelkou hudby. Tím si vydělala na cestování. Potkal jsem ji poprvé u moře, které vnímala čtyřmi smysly a plněji než já očima. Dokázala mi hodiny povídat o větru, který přichází s přílivem a já ho ani necítil.

Bylo jí 25 let, když zemřela. Předčasně, ale s životem prožitým nejvíc, jak to v její situaci bylo možné. Nedosáhla na všechny sny. Na mnohé ano. Nechala mi vzkaz: „Plň si přání. Neztrácej čas.“ Od té doby se snažím držet pěti cest, jak život změnit v každém věku a za jakýchkoli podmínek, jestliže ho ale změnit opravdu chcete:

Odebrat vše špatné

Když do našeho života nepřibývají dobré věci, je na čase začít odebírat ty špatné. Které nás oslabují, které nám ubližují. Každý máme své hodnoty, jimiž se musíme řídit, jinak nejsme šťastni. Nepoměřujme se s jinými lidmi, protože mají úplně jiné vlohy a způsoby, jakými jich dosahují, protože mají jiné hodnoty. Žárlivost a závist jsou znaky, že se nestaráme o sebe a marníme tím čas. Jak postavit svůj život na hodnotách, které nás dělají šťastnými, vysvětlujeme v příštím vydání časopisu FC.

Nedávno jsem četl tento krásný japonský příběh: Za zenovým mistrem přijde muž se žádostí o vyučování zenu. Mistr před něj postaví šálek a nalévá mu čaj. I když šálek již přetéká, nalévá dál. Žák křičí: „Co to děláte? Přestaňte! Vždyť už je plný, víc se do něj nevejde.“ Mistr řekne: „Ano, a tak jako ten šálek jsi i Ty plný starých názorů a představ. Jak Tě mám naplnit zenem, když se nejdříve nevyprázdníš?“

Postavit se za sebe

Naší největší překážkou v dosažení snů jsme my sami. Pocit, že to nedokážeme, protože nejsme dostatečně dobří. Obáváme se velkého vakua mezi našimi sny a momentálními zkušenostmi. Ale řešení je jednoduché. Stačí ono vzduchoprázdno naplnit zkušenosti. Není to lehké, vyžaduje to dost času, odhodlání a energie. Ani jedním nemrhejte zvláště věnováním pozornosti lidem, kteří Vás zrazují a zraňují.

Nemůžete nutit jiné, aby Vás respektovali. Ale můžete se nezabývat tím, že Vás nerespektují. Oni nejsou součástí Vaší cesty, mají vlastní. Možná je jejich cílem odradit Vás. To je udělá šťastnými. Nenechte se nakazit jejich hněvem a zlobou. Nechte je být, s úsměvem projděte kolem nich. Buďte svým vlastním advokátem.

Stůjte za sebou. Ne za kýmkoli cizím.

Usilovat o to, co chceme nejvíce

Někdo nazývá snem zázrak, který se splní náhodou. Ne. Sen je ve skutečnosti cíl, natolik silný, že nás přitahuje. Ti, kteří svých snů dosáhli, tvrdí, že potřebovali pot a tvrdou práci. Víru a vytrvalost. Určitě nastanou dny, kdy je všechno špatně (tehdy si přečtěte tento článek). Nicméně tvrdé časy nevydrží dlouho, ale tvrdí lidé ano.

Překážky se nejlépe překonávají tak, že budeme větší než ony. Problémy je nutné přerůst. Kdo má natolik silný závazek, že každé ráno vstává s odhodláním a vášní pro svůj cíl, aniž by se nechal rozhodit okolím, toho je prakticky nemožné zastavit.

Učit se z negativního

Největší omyl spočívá v představě, že k cíli dojde jen dokonalý člověk. Kdepak, k cíli dojde naopak poučený člověk s mnoha chybami na kontě. Novorozeně je plné nedostatků. Učením svou neohrabanost odstraňuje. Člověk tedy roste tak rychle, jak se zbavuje chyb. Chyby, které si včas uvědomíme, jsou užitečným signálem, kde ještě musíme zabrat. Když Vás na chybu někdo upozorní, děkujte mu – šetří Vám čas, který byste plýtvali ve slepé uličce. I Petr Kellner selhal například svým mediálním pokusem. Nelituje toho. Jeho růst je od té doby rychlejší než předtím.

Užívat si toho, kde nyní jsme

Někdy jsme tak zaneprázdněni pohledem na to, co je před námi, že si neužíváme to, kde jsme teď. Je to škoda. Dnešek se nikdy nevrátí. I když nám bude líp, je užitečné si s pokorou vzpomenout, odkud jsme vyšli, a vážit si cesty, která je za námi. A bude-li hůř, mohli bychom litovat, že jsme si „tehdejšího dne“ více neužili.

Nezapomenu větu mé vzácné kamarádky ze začátku článku: „Petře, nepotřebuji vědět, kdy umřu. Stačí, že vím, že po dnešku mám na vše o den méně času.“

Petr Casanova

P.S.: Příští vydání časopisu FC, zaměřené na efektivitu a produktivitu v cestě za sny, je možné rezervovat si pouze zde. V žádných trafikách nebude k dispozici.