Nejbohatší žena světa popisuje 20 rozdílů v přemýšlení mezi bohatým a průměrným člověkem

Exkluzivní rozhovory s nejbohatšími osobnostmi jsou doménou našeho časopisu FC. Tentokrát musíme udělat výjimku. Nejbohatší žena světa se nezpovídá každý den a její komentáře jsou tak specifické, že je nechceme vyhradit předplatitelům. Neříkáme, že to změní váš život a peněženku, ale třeba vás inspiruje k zamyšlení.

Paní Christy Walton není v Česku známá. Vede americký maloobchodní řetězec Wal-Mart. 57letá rodačka z Wyomingu kontroluje (k včerejšímu datu) investiční majetek ve výši 33,8 miliardy dolarů, v přepočtu dle aktuálního kurzu 640,273 miliardy Kč. Drží deváté místo ve světovém finančním žebříčku. Nejbohatší ženou je od roku 2005, kdy rodinnou firmu zdědila po manželu Johnovi, který se zabil při pádu letadla. John Walton byl synem vdovy po zakladateli řetězce, Helen Walton.

Kdo by však chtěl namítat, že paní Christy spadlo jmění z nebe, plete se. Řízení se účastní desítky let, s rodinou vede Wal-Mart pátým rokem a utěšeně zvedá akcie.

Kdo by ji chtěl označit za poučující snobku, je také vedle. Christy Walton se hodlá zařadit mezi 105 filantropů, kteří se přidali k závazku investora Warrena Buffetta a ředitele Microsoftu Billa Gatese a nejpozději závětí poskytnout většinu svého majetku na charitu. Když se jí zeptáte, proč by to dělala, usměje se: „A proč ne? Můj John mi kladl za vzor Donalda Trumpa. Jako miliardář dvakrát zbankrotoval, v letech 1999 a 2004. Jednou spadl do dluhů ve výši devíti miliard dolarů. A pokaždé se vrátil nahoru, pokaždé rychleji než předtím. Jednak měl motivaci a jednak už věděl, jak na to. Schopnost zbohatnout je v první řadě state of mind, stav mysli.“

Po této větě nastalo ticho. Připravené otázky ztratily význam. Mohla následovat jedna jediná logická: A můžete nám, prosím, vysvětlit stav mysli bohatých?

Během třičtvrtěhodinového rozhovoru, který Christy Walton poskytla novinářům, okomentovala 20 motivačních rozdílů v přemýšlení bohatého a tzv. průměrného člověka, jinak zásad, které dodržuje a je úspěšná. Ne všechny se čtou příjemně, ne se všemi souhlasím. Ale tím se možná vysvětluje, proč sama bohatá nejsem.

20 rozdílů podle Steva Siebolda a zásad, kterých se drží Christy Walton:

1. Průměrní lidé se domnívají, že peníze jsou původ všeho zla. Bohatí jsou přesvědčeni, že chudoba je původ všeho zla.

„Používá se prozaických popisných označení průměrný a bohatý člověk. Neznamená to, že bohatý člověk je automaticky nadprůměrný a podprůměrný člověk nemůže být bohatý. V obou případech je to čistě terminus technicus.“

Jako průměrní se označují lidé, kteří přijali brainwashing, vyplachování mozku. Jedna z jejich tezí zní: Bohatství je výsledkem buď štěstí, nebo podvodu. Potom nechtějí uvěřit a přijmout, že by snad někdo blízký z jejich okolí mohl sám uspět. Pokud se tak stane, ihned ho pomluví. Peníze jsou přece od ďábla a kazí charakter. Přitom sami, když dojde na placení, se často mění v ďábly, žaludek mají sevřený stresem a o jejich charakteru zrovna nehovoří to, že úspěšné lidi kamenují závistí. Než by někdo vzlétl, raději mu urazí křídla. Tak poznám průměrného člověka. A podle toho, že si nechá namluvit, aby byl spokojen s tím, kde je. Že se nenarodil na šťastné planetě a podobně. Bohatí vědí, že peníze se štěstím nijak nesouvisejí. Štěstí nezaručí. Umožní utéci od nejistoty a mít život klidnější a svobodnější.“

2. Průměrní lidé osamostatnění považují za nežádoucí riziko. Bohatí lidé za žádoucí cestu ke zbohatnutí.

„Když průměrnému člověku poradíte, ať odejde ze zaměstnání, kde je nespokojen, najde spoustu důvodů, proč to neudělat. Nejčastěji, že je to hazard. Zaměstnání označuje za jistotu, namlouvá si, že jej zaměstnavatel potřebuje a že jeho práci určitě ocení když ne finančně, tak tiše ve své hlavě. Je to zásadní omyl. Bohatí nezaměstnávají druhé, aby je spasili. Do podnikání nikdy nemíchají emoce. Čistě logicky využívají pracovní sílu, ochotnou směnit svůj čas, tu nejcennější komoditu v životě, za peníze. Iluze nepostradatelnosti zaměstnance má chybný základ. Kdo se totiž na trhu neumí postarat sám o sebe, nemůže se domnívat, že se úspěšně postará o někoho dalšího, například zaměstnavatele.“

3. Průměrní lidé soudí, že předpokladem zbohatnutí je vzdělání. Bohatí vědí, že o úspěchu rozhodují především dovednosti.

„Pravdivá je myšlená, že bohatství nepřinese magisterský titul nebo doktorát. Diplom je pouhý nástroj, který teprve musíte umět uplatnit v praxi. Je spousta chudých absolventů univerzit, zatímco spousta velmi bohatých přátel nemá ani základní vzdělání. Není to náhoda. Kdo má školu života, selský rozum, vyzná se. Jednotné školství bohužel vychovává unifikované absolventy. Všichni se učí stejně, všichni musejí u zkoušky odpovídat stejně. Jedinečnost a kreativita je potlačena ve prospěch řádů a tabulek. Jsou to výborní teoretici, ale život potřebuje praktiky.“

4. Průměrní lidé sní o starých dobrých časech. Bohatí sní o budoucnosti.

„Průměrného člověka poznáte podle toho, že velebí minulost. De facto si neumí představit lepší život než v době, jakou již zažil. Proč? Minulost je pro něj osahanou jistotou. Ať byla sebehorší, on se bojí jakékoli nejistoty. Na každou dobu, ve které právě žije, nadává. Dříve bylo líp, říká. To je sebedestruktivní myšlení. Je pravdou, že kdo věří, že jeho nejlepší dny jsou už za ním, doklepe život v neštěstí a depresi. Bohatí lidé naopak vědí, že kým jsou dnes, to z nich udělala právě minulost. A budoucnost si mohou utvářet sami prostřednictvím dnešních snů, cílů a nápadů.“

5. Průměrní lidé spoléhají na loterie. Bohatí lidé spoléhají na sebe.

„Fascinují mě masy lidí čekajících na tah šťastných čísel, modlících se v domnění, že to je jediná cesta k prosperitě. Věří, že Bůh, vláda, jejich nadřízený nebo životní partner vyřeší jejich problémy. Bohatí na teoretickou náhodu nespoléhají. Jednají. Své problémy si řeší sami, tedy rychleji a efektivněji. Statistiky nejlépe říkají, zda je pravděpodobnější dosažení bohatství čekáním na jackpot, nebo podnikáním.“

6. Průměrní lidé posuzují peníze emocemi. Bohatí lidé logikou.

„Průměrní lidé mají dojem, že při dostatečném majetku už nikdy nebudou muset pracovat. Bohatí lidé naopak dobře vědí, že peníze jsou jako potraviny. Při delším uskladnění ztrácejí na hodnotě. Proto nepěstují k penězům žádný emotivní kult a přistupují k nim věcně jako k nástroji na využití okamžitých možností a příležitostí. Nic víc, nic míň. Kdo se s penězi neumí rozloučit, pomalu o ně přichází a chudne.“

7. Průměrní lidé berou peníze převážně za činnost, kterou nedělají rádi. Bohatí berou peníze za to, co je baví a těší.

„Nejvíce mě rozesměje člověk, který se diví: Jak můžeš pracovat 24 hodin denně? Co jsi za miliardářku? Vždyť se máš hůř než já! Jenže to je jedna z nejkrásnějších podstat chytrého vydělávání peněz: Berete je za to, co máte rádi. Když něco děláte rádi, baví vás to a děláte to často. Když to děláte často, umíte to a jste úspěšní. S tím přicházejí peníze, vaše nadšení roste a kruh se uzavírá. Tempo vydělávání se zrychluje. Zkrátka bohatí si nejprve zvolí cestu, která je baví, a pak hledají způsob, jak za to, co je baví, dostat zaplaceno. Naopak průměrní chodí do práce vlastně jen pro peníze, třetinu dne stráví otravou a nakonec jim vydělané peníze ani nevoní.“

8. Průměrní lidé si kladou nízké cíle, aby se nezklamali. Bohatí naopak přijímají vysoké výzvy.

„Představte si stometrovou trať. Jeden se raději nechce unavit a do cíle jde pěšky. S tím, že ten čas mu stačí. Druhý se snaží namáhavě běžet. Kdo pravděpodobněji dosáhne lepšího času? Psychologové bohužel lidem doporučují, aby neměli vysoká očekávání od života. Kdo si staví nízké cíle, není zklamán. Takový člověk ale také nikdy nedosáhne na svůj sen. Děti, které odmalička od pěti hodin ráno bruslí, vypadají jako blázni do chvíle, než se z prvního stane vítěz Stanleyova poháru.“

9. Průměrní lidé si myslí, že pro bohatství musí NĚCO udělat. Bohatí vědí, že se musejí NĚKÝM stát.

„Doména Donalda Trumpa. Průměrný člověk by po prvním, nejpozději druhém bankrotu všechno vzdal. Věří v rychlou příčinu a následek. Když něco udělají a výsledek je negativní, vzdají to. Jako při dietě – za den jsem nezhubla, tak to asi nefunguje. Bohatí lidé konají přesný opak. Neúspěchy s vděčností přijímají. Proč? Umožňují jim učit se ze svých chyb a růst se získanými zkušenostmi. Pravdou je, že bohatství nedělá výjimečný čin, ale výjimečný člověk. Poučením z chyb roste stále vyšší pravděpodobnost, že si zlepšíte výsledky. Nezávisle na vnějších okolnostech, zda je krize. On se prostě vyzná. Dovednost zbohatnout je know-how. Pokora a schopnost všímat si vlastních omylů a učit se z nich.“

10. Průměrní lidé myslí, že potřebují kapitál, aby vydělali další peníze. Bohatí lidé bez okolků použijí peníze jiných.

„Bez práce nejsou koláče, říká se všude. Ale nikde se již neuvádí, z čí práce. Osoba, která odvede veškerou práci, nemusí být tou, která inkasuje veškerý zisk. Dokonce v zaměstnání to nikdy není ona. A osoba, která poskytne veškerý kapitál, nemusí být tou, která dostane veškerý výnos. Bohatí lidé se nechávají platit za to, že se vyznají. Jsme opět u toho: dovednost je více než vzdělání. Podívejte se, kolik již vystudovalo advokátů. Všichni se učili totéž. Ale všichni nejsou stejně úspěšní.“

11. Průměrní lidé žijí nad své možnosti. Bohatí lidé pod své možnosti.

„U tchána jsem neustále slýchala: Tohle si budu moci dovolit, až budu bohatší. Oponovala jsem mu: Ale vždyť jste jeden z nejbohatších. Jen se usmíval. Tímto přístupem se bohatí jednak neustále motivují a jednak zbytečně nerozhazují. Pokud si dnešní průměrní lidé neváhají kupovat na dluh auto, dům i dovolenou, jak by se při ekvivalentní výši majetku měl chovat bohatý člověk? Nejbohatší lidé vědí, že s každou neuváženou útratou ukrajují ze své finanční svobody. Když si bohatý člověk něco pořídí – letadlo, ostrov – obvykle má opět za lubem byznys.“

12. Průměrní lidé si bojí říct o peníze. Bohatí vědí, že si říkají o svobodu.

„Průměrní lidé se chovají, jako by žádné peníze nepotřebovali. Neumějí si vyjednat vyšší plat, nechají se okrádat. Bohatí lidé se nebojí přiznat, že peníze jsou zásadní, jsou o nich ochotni dlouze jednat, protože dokážou vyřešit většinu problémů. Bez peněz nevyřešíte nic, co se s penězi vyřešit dá. Peníze dokážou osvobodit. Když jde o peníze, jdou emoce stranou. Přicházejí chladné počty. Proto bohatí vydělávají.“

13. Průměrní lidé se raději baví než vzdělávají. Bohatí se naopak raději vzdělávají než baví.

„Byt či dům bohatého člověka má obvykle velkou čítárnu, knihovnu – vzdělávací pohotovost – a také přátele si vybírá tak, aby se vzdělal, poučil, inspiroval, byl ještě úspěšnější. Průměrní o vzdělávání nestojí. Raději preferují čtení bulváru a drby, zábavné pořady v televizi. Jsme jako konzervy. Čím se plníme, takoví jsme.“

14. Průměrní lidé si myslí, že bohatí jsou snobové, a proto je nepřijímají. Bohatí lidé přijímají jen přínosné, pozitivně naladěné lidi.

„Nákaza negativním vztahem k penězům vypaluje cejch průměrnosti. Bohatí si takového nihilistu nepřipouštějí k tělu, nechtějí poslouchat jeho problémy, věštby o zkáze a beznaději. Proč by měli cokoli poslouchat od lidí, jejichž výsledky nejlépe vypovídají, zač stojí jejich rady? Ještě paradox se značkovými oděvy: Kdo je nosí, bývá označen za snoba. Přitom průměrní lidé se ještě více snaží oblékat značkově, někteří kvůli tomu dokonce neváhají nosit padělky. Na jednu stranu se tak snaží bohatým vyrovnat, na druhou stranu je dehonestují. Zvláštní schizofrenie.“

15. Průměrní lidé počítají úspory. Bohatí lidé počítají výdělky.

„Dokonale patrné je to nyní, v období cash flow krize. Bohatí by obrátili poslední niklák, aby využili příležitosti k investici. Čím méně peněz mají, tím přemýšlejí víc. Čím jich mají víc, tím větší cíle potřebují, aby se rozhýbali k aktivitě. V krizi se totiž vždy nakupuje výhodně. Průměrní lidé se ale krize bojí, vnímají to slovo negativně. Krize je příležitost. Průměrní lidé v každé příležitosti vidí překážku. Bohatí v každé překážce vidí příležitost. Proto v krizi vydělávají ještě víc. Jinými slovy: Průměrní lidé se snaží peníze zadržet, bohatí se je naopak snaží co nejvíce investovat.“ 

(Pozn.: Jak přesně množit peníze a jaký je rozdíl mezi sčítáním a násobením peněz, hovoří také majitel IKEA Ingvar Kamprad)

16. Průměrní lidé hrají na jistotu. Bohatí lidé přemýšlí, kdy zariskovat.

„Mít strach z chyby znamená nevykročit. Pravdou je, že každý investor ztratil peníze na nějaké příležitosti. Ale získal poučení. Příště zainvestoval moudřeji. Bohatým nevadí riskovat. Bez ohledu na to, co se stane, něco získají. Navíc matematicky vzato, vidina výnosu bývá finančně zajímavější než jistota, která nic nevynese. Ale zdůrazňuji: Tohle není sázení na hokejový výsledek nebo v loterii.“

17. Průměrní lidé hledají ve finančnictví logiku a strategii. Bohatí lidé vědí, že trhy řídí emoce a chamtivost.

„Musím potvrdit, že kdo investuje v akciích, ví, že neexistuje zaručená strategie. Finanční trhy jsou samostatné živé organismy. Je známo, že je pohání strach a chamtivost, ty mají vliv na obchody a trendy. Toto vědomí jim v jakékoli době umožňuje násobit investiční majetek. Říká to i autor těchto zásad Steven Siebold.“

18. Průměrní lidé se cítí dobře v klidu. Bohatí se cítí dobře v neklidu.

„Nejistota, riziko. Elitní fotbalisté, které obdivujeme, v nejtěžší chvíli vezmou míč a odpovědnost a jdou na pokutový kop. Vědí, že bez rizika ničeho nedosáhnou. Vědí, že stát se nejlepším není zadarmo, něco pro to je nutné udělat, nicméně zůstat celý život v pohodlném závětří je pro ně devastující. Když udělají chybu, poučí se. Čím útrpnější je cesta, tím slastnější je odměna. Postel je nejměkčí po namáhavé cestě. Bezpečný exekutor pokutových kopů, který má také vyšší plat, se rodí jen cvikem. I proto se Donald Trump podruhé stal miliardářem rychleji než poprvé.“

19. Průměrní lidé odmítají spojení mezi penězi a zdravím. Bohatí lidé vědí, že peníze mohou zachránit život.

„Peníze nejsou všechno. Hlavní je zdraví. – Tyto věty jsou lež. Lidé mají celoroční členství na privátní klinice s garancí 24hodinového přístupu ke všem soukromým specialistům, kteří pečují pouze o malou skupinu klientů, takže mají jistotu, že v případě jakéhokoli náhlého problému o ně bude okamžitě postaráno. Za peníze si koupíte nejen zdraví, ale i život. Zeptejte se Billa Gatese, kolik dětských životů Africe zachránil.“

20. Průměrní lidé volí mezi rodinou a kariérou. Bohatí vědí, že mohou mít všechno.

Nejméně času na rodinu mají zaměstnaní lidé. Bohatí mají na výběr. Mohou mít vše, co chtějí, pokud přijmou výzvu a díky tomu, co umějí a co je baví, se vydají za cílem, který si stanovili. Nevím, jak u vás, ale v USA je větší procento rozvodů v rodinách, které nemají dostatek peněz.“

Ve špatných sociálních podmínkách a bez vzdělání vyrostla řada miliardářů, jejichž příběhy a zpovědi pravidelně přináší každé vydání časopisu FC. „Když jste na tom hůř než jiní, je to největší dar. Motivace, motor. Z takových lidí se nakonec stávají miliardáři. Tak jako ve sportu často vítězí outsideři. Mají velký sen a sílu,“ řekl v rozhovoru pro časopis FC Ralph Lifshitz, Američan s běloruskými předky. Pardon, dnes známější jako módní návrhář Ralph Lauren.

Desatero největších překážek v cestě za bohatstvím formulujeme zde.

Katarina Clark s přispěním Petra Casanovy

Autorem formulace rozdílů je Steve Siebold

POSLEDNÍ VYDÁNÍ FC MAGAZÍNU Objednat aktuální číslo