Portál FirstClass.cz ani jeho tištěná verze FC Magazín nehodlá být hlásnou troubou marketingových oddělení a PR agentur, které zištně vychvalují své klienty. Je-nám čtenářem či společností zaslán tip na zajímavé místo, produkt nebo službu, před zveřejněním v FC je chceme prověřit na vlastní oči a kůži. Tím spíše, když jde o hotel, restauraci. Zdůrazňujeme, že naše inspekce je subjektivní a ne každý čtenář s námi musí souhlasit. Nicméně, snažíme se podat nezávislé informace tak, abychom se na sebe mohli podívat v zrcadle a stát si za každou uvedenou řádkou.
Co nás táhlo do Herálce? V Česku je mnoho hotýlků a penzionů, ale koupit a přestavět zámek si troufne málokdo. Je to nejen boj s rozpočtem, ale i s památkáři a rozlehlostí objektu. Když se podnikatelský záměr zdaří, je to nádhera. Lucie Pilipová, manželka exministra financí Ivana Pilipa, zrekonstruovala zámek v Trnové, Inéz Cusumano, slovenská manželka bývalého amerického rockového idolu z elvisovských let Jamese Cusumana, přeměnila lovecký zámeček Thurn-Taxisů v oceňované Chateau Mcely, a PhDr. Alexandra Kasperová, česká manželka významného slovenského investora Jana Kaspera, zázračně přetavila zchátralý bývalý internát zvláštní školy v první pětihvězdičkový hotel na Vysočině. Sídlu Chateau Herálec s celkovými 107 místnostmi, ale jen 19 pokoji a apartmány jsme dali těhotenských 9 měsíců hájení a nyní vyrazili na inspekci. Jednotlivá místa si můžete prohlédnout nyní virtuální kamerou – stačí prokliknout.
Objednali jsme si největší zámecké apartmá v ceně 16 950 Kč za noc v páru. Ačkoli v hotelu není povolen pobyt psů, na přítomnosti svého psa jsme trvali. Schválně. A vcelku i oprávněně. Platíme nadstandardní sazbu, očekáváme nadstandardní přístup. Navíc náš Arcimboldo Happy Floren není žádný trhač, ale Jack Russell teriér, nicméně – uznáváme – svým silným štěkotem je tato rasa používána k vyhánění lišek. Náš e-mailový požadavek posuzovala majitelka osobě a k našemu překvapení kývla. Bylo nám jasné, že tím jsme sami na sebe ušili bič a trapně před ostatními hosty můžeme cítit jedině my, pokud pes bude dělat rotyku.
Při každé inspekci jsme posedlí touhou najít chybu. K Chateau Herálec se sjíždí na 104. km dálnice D1 (exit Větrný Jeníkov) a většina butikových hotýlků má katastrofální značení, a to včetně Mcel. Obec Herálec má navigaci hned od sjezdu z dálnice (zbývá 7 km). V době naší návštěvy i na těchto 7 kilometrech byly stavební práce, hotel si však dal práci se značením i na dočasné objížďce. V obci samotné to bylo horší, museli jsme instinktivně následovat oficiální dopravní cedule se zkříženými vidličkou a nožem (již žádný konkrétní nápis), až se před námi zarýsovaly koruny majestátných dubů, líp a hlavně dominanta solitérního lesního buku, neomylně signalujícího, že začíná anglický park.
Zavřená kovaná brána k příjezdové cestě je prvním znakem dobrého privátního hotelu. Nesmí být otevřen každému. Musíme se hlásit do videotelefonu, prokázat rezervaci, teprve pak jsme vpuštěni. Přísné, ale nutné – kvůli hostům, kteří již jsou uvnitř a platí vysokou sazbu také za adekvátní míru soukromí. Poslušně ctíme směr, kterým nás na parking vede dřevěná cedule, a s potměšilou radostí nalézáme první problém. Auta jsou správně odvedena od hlavní budovy, aby po ránu či v noci odpočívající hosty nerušil hluk motorů. Jenže to s sebou nese svízel: tak daleko máme nést zavazadla? Ponecháváme je tedy ve voze a jdeme nejprve provést check-in. Uvítání nám bere dech. Dáma dostává 80cm čajovou růži v klasické růžové barvě s citrusovou vůní a personál se podivuje. „Kde máte auto? Autem můžete na parter,“ s úsměvem ukazuje kruhovou část parku přímo před průčelím zámku, kde se u jezírka vykládají zavazadla. Raději polykáme, přistiženi při neznalosti, welcome drink, tedy pravé šampaňské z historických číší, ale cestou se zavazadly do apartmá na sebe s dámou spiklenecky mrkáme. Teď hotel přece jen dostaneme! „Kam asi položíme růži na pokoji? Do hrnečku?“ Přímo paní majitelka nás vede po schodech do patra a jedné ze dvou renesančních věžiček, ve kterých jsou nejlepší apartmá. V levé je nejvyšší kategorie, prezidentské apartmá Pánů ze Solmsu, my ale míříme pod pravé cimbuří. V obřím King’s Suite Pánů Trčků z Lípy (139 metrů čtverečních) nás škodolibost přechází. Na stole je připravena nenápadná váza, i s vodou. Servis dobrých hotelů je o detailech a v Herálci jsou na maličkosti mistři. Naše dáma na uklidnění uzobává čerstvé hroznové víno z ovocné mísy, pak i domácí pralinku u postele, připravenou tradiční sladkost na dobrou noc. „Nezbyde ti nic na večer,“ kárám ji. Netuším, že až se za tři hodiny vrátíme z večeře, pralinka tam bude již nová.
Kdo přijede na zámek s příběhem začínajícím již ve 13. století, kdy na témže místě stála raně gotická tvrz, může mít různá očekávání. Majitel má při rekonstrukci dvě hlavní možnosti oprášení starých časů. Buď za každou cenu „restaurovat“ vybavení jednotlivých místností, nebo přizpůsobit prostředí této době a potřebám dnešního hosta. Těžké dilema. Dr. Kasperová se rozhodla pro variantu B, a učinila správně. Chateau Herálec je sice jednou z nejhezčích staveb francouzské gotiky u nás přesně ve stylu zámku na Loiře, ale proč kupovat drahého Ludvíka XIV., když v tom křesle se objektivně sedět nedá, a z dobových postelí s nebesy ukrutně bolí záda. Ve své době to možná mělo styl, ale s odstupem času bychom panovníkům udělili metál za statečnost in memoriam.
Ale abychom nepodlézali. Majitelé heráleckého zámku měli dilema mnohem menší proto, že krajské orgány za socialistického režimu spolehlivě odvezly veškerý imobiliář, čímž přetrhly dobovou nit. Část nábytku se sice, odvezená do muzeí a na hrad Kámen, zachovala pro příští generace, nicméně internát zvláštní školy, vybudovaný ze zámku za totality, přetřel i krásné stropní malby. Což o to, ty se podařilo znovu objevit a bravurně zrestaurovat, tak jako další až renesanční prvky. Jak ovšem vrátit Chateau Herálec duch doby? Pokud se neměl dokupovat nepraktický starožitný nábytek, jak by majitelé mohli osvěžit romantismus? Řešení je čisté a geniální. Devatenácté století sem vrací umění – Chitussi, Mánes, Kosárek a jejich emotivními malbami, hlavně krajinkami, inspirované vestavby. Každý z devatenácti pokojů a apartmá má název i styl po významném obrazu nebo majiteli zámku. Obrazy vás provázejí i ve společných prostorách. Do toho zachovaná tajuplná místa, arkády, výklenky, okenní vitráže, historické klenby, původní dřevěné stropy, mozaikové podlahy. Zámek bez investičních kompromisů je účelně zařízen tak, že se vám chce zatlačit oku v slzu: Jó, těm se tehdy žilo… Jenže – nežilo!
Host v prostředí herálecké kombinace historie a moderny snadno zapomíná, že třeba Trčkové z Lípy, patroni našeho apartmá (jeden z nemocnějších českých rodů, hejtmani kraje bohatí tak, že půjčovali peníze i králům), ve své době neměli v ložnici osvětlení na čidla a po umytí na toaletě samozřejmě připravený krém na vysušené ruce. Důmyslné flakonky s kosmetikou L’Occitane se ani po pádu na dlažbu z velké vany pro dva nemohou rozbít ani vylít. Perlou tohoto apartmá, snad ještě větší než vyřezávaný dřevěný zrcadlový portál, historická kachlová kamna nebo věžička se salonkem obloženým maurským dřevem, je postel s baldachýnem. Pomiňme design, jsme ohromeni pohodlím. Hotelový řetězec Hilton se sice oficiálně pyšní oceněním nejpohodlnějších postelí na světě, nicméně to komisaři zjevně nebyli na Vysočině. Dvaceticentimetrové matrace z líné pěny zdokonaluje souprava polštářů různých velikostí a míry náplně – kdybyste v posteli nenašli „ten svůj“, hotel má ještě rozsáhlé polštářové menu. Jen peřiny se dámě zdály na letní období poněkud teplejší, ale to mohl být subjektivní pocit. Faktem je, že čerstvý vzduch, proudící z revitalizovaného parku s obnovenými historickými kompozicemi a druhovou skladbou rostlin, působí jako narkotikum. S ohledem na rozlehlost soukromého lesoparku prakticky nemohou rušit ani okolní, jen řídce používané komunikace.
Přírodozpytci v parku mohou jásat, když tu roste několik druhově zajímavých solitérů – a ty jsou označeny jako v botanické zahradě. Nám se však líbí návrat aristokratické tradice bez cedulek typu „Vstup na trávník zakázán“. Kam je záhodno při procházce šlápnout, taktně naznačuje různá výška zástřihu trávníku. Kde je divoce vzrostlá tráva, tam páry přirozeně nechodí, naopak nízko střižený koberec je i bez značení vede podél odpočinkového silencária s lehátky v dlouhé oranžérii a kolem vířivky ve věži dozadu za zámek, kde se konají svatební obřady. Mezi třiceti druhy stromů, z nichž přes padesát exemplářů má kmen tak široký, že ho neobejme jeden člověk, jsou tu a tam rozeseta lehátka nebo lavičky. V kuchyni vás pro tento účel vybaví i piknikovým košem. Pod jedním cypřišem je i zahradní sprcha. Ve zjednodušené podobě obnovená okružní historická cesta parkem vede až k dětskému hřišti, které tu ovšem za šlechty nebylo. Právě v parku nejčastěji potkáváte Valentinu, Karolínu, Jana a Alexandru, čtyři ratolesti paní majitelky, s bišonkem Lemonem. Děti se podílejí i na službách, například desetiletá Saša peče sušenky. „Chateau Herálec vnímám jako rodinný projekt. Jednou se mi bude lépe umírat, když jde o dědictví, o kterém vím, že v něm moje děti mohou pokračovat,“ říká zámecká paní Alexandra Kasperová a vystihuje motto hotelu: Dávat hostům kus rodiny, kus sebe. Což je přidaná hodnota, na kterou si žádný majitel nedovolí vystavit účet, přesto je tím důvodem, proč se do nějakého místa vracíte raději než jinam. Přidané hodnoty v Herálci?
Na nádvoří stojí neustále připravený stříbrný kabriolet Mercedes-Benz, jehož rudé sedačky zvou k projížďce po okolí. Pronájem vozu je již v ceně apartmá.
Z knihovny v patře zámku si můžete vypůjčit na pokoj oblíbené svazky majitelů – k přečtení tu je pro vysokopříjmovou klientelu samozřejmě FC magazín, ale také prémiový časopis pro privátní klientelu First Class Traveller, který jinak předplatitelé až sobecky nedávají z ruky. First Class Traveller totiž svým předplatitelům zařizuje privátní dovolené za bezkonkurenční ceny na trhu, vzhledem k omezené kapacitě výběrových resortů ale nemůže cestovat každý. Tady do Travelleru můžete volně nahlédnout a dokonce využít služby concierge linky.
Rodinnou atmosféru umocňuje snídaně s neobvyklým menu – se čtyřmi druhy krupicových kaší. Vzpomínce na mládí jsme z nostalgických důvodů nemohli odolat a aniž bychom věděli proč, byla to nesporně nejbáječnější kaše, jakou jsme kdy ochutnali. Jen recept jsme z kuchaře nedokázali vymámit. Čerstvě vyrobené byly croissanty, grahamové chleby, domácí klobásky obalené slaninou, i vaječné omelety jsou připravovány na gurmánský způsob. Samozřejmě to vše teoreticky můžete ochutnat jinde, nicméně jedním Chateau Herálec vybočuje. Jde o číše a poháry v muránském stylu, dodané umělcem z Vysočiny. Ručně foukané sklo je zbarvené na způsob vitráží a při večeři se v různých obměnách stává domovem jak aperitivu, tak vody a více druhů vín. Se sklenicemi si vůbec hotel vyhrává, jako by mu běžné číše přišly nudné.
Celková investice Kasperových do Herálce dosáhla 200 milionů Kč. Všemi místnostmi se vine jeden motiv – pětilistou heráleckou růži nacházíte vytkanou na závěsech, pohovkách, vyraženou v designových lustrech, pět lístků má i skořicový výtvor v pěně cappuccina. Jde o detail, ale právě dokonalé detaily tvoří dokonalý celek. Jen kvůli symbolu Herálce majitelka nechala vytvořit neuvěřitelné dva kilometry signaturní látky. Když se za námi tiše zavírala elektricky ovládaná vstupní brána, vzpomněli jsme si na nápis v průčelí zámku, vytesaný do kamene: „Ex Flammis Orior“ (Povstávám z popela). Bájného ptáka Fénixe, který sám sebe spálil a ze svého popela se opět narodil, však charakterizuje to, že ho nelze najít, neboť místa, kde se údajně nachází, jsou tajemná a neobjevitelná. Herálec je na mapě a stojí za to ho zažít.
Suma sumárum: Mcely, nebo Herálec?
Butikové hotely Chateau Mcely a Chateau Herálec mají společné to, že vznikly rekonstrukcí historických sídel, návrat dobového kouzla zajistily manželské páry a hlavní slovo měla vždy žena. Inez Cusumano (Chateau Mcely) i Alexandra Kasperová (Chateau Herálec) neměly s architekturou žádné zkušenosti, do přeměny však vložily kus sebe, především cit pro detail a lásku. Mcely tak mají vlastní kosmetickou řadu, kterou na svém těle testovala sama majitelka (unikátní je celý spa koncept), Herálcem se vine motiv růže, který nenechal zámeckou paní objednat ani jiné úchyty skříněk než pětilisté. Přesto je srovnávání obou butikových hotelů nepatřičné a nespravedlivé vůči oběma. Proč?
Zrekonstruované Mcely byly otevřen o pět let dříve, což je pouze zdánlivá obchodní výhoda. Ano, chyběla konkurence, teoreticky tedy byla snažší cesta k zákazníkovi. Jenže Chateau Mcely, první butikový hotel aristokratického střihu u nás, neměl v roce 2006 žádné vodítko ani vzor, musel si prošlapávat cestu, ať k příspěvku z evropských fondů, nebo ke klientele, která na žádný butikový hotel rodinného charakteru nebyla zvyklá a vyžádala si nákladné přesvědčování reklamou. Herálec může v tomto směru kráčet již po vydlážděném chodníčku, během rekonstrukce více tušil rizika a neduhy, na druhou stranu už nikdy nebude první, v povědomí může ještě dlouho na zavedené Mcely ztrácet a vždy bude konfrontován s pochybnostmi, zda úspěšného předchůdce nekopíruje. Náš názor: Nekopíruje. Ani nemá proč.
1. Zcela jiná velikost nemovitostí, samotných pokojů a zahrady.
2. Genius loci pochází z rozdílné doby. Ve Mcelích ožila éra Thurn-Taxisů, kteří tam kdysi měli letní lovecké sídlo a v Herálci francouzská gotika na způsob zámku na Loiře.
3. Herálec není svou lokací odkázán převážně jenom na Prahu a okolí. Vzhledem k původu majitelů může dokonce oslovit dosud nedotčený slovenský trh.
4. V Herálci panuje duch minulosti. I když je na pokojích internet, připadá vám nepatřičné tu zapínat notebook nebo telefonovat, mobil jsme během naší inspekce nezaslechli ani jednou. Moderní komfort dopřává hostům i heliport.
Je pravda, že majitele s celou rodinou hlavně o víkendech v Herálci potkáte téměř pravidelně, jejich psíka Lemona slýcháte v anglickém parku. U Mcel totéž spolehlivě platilo v době, kdy majitel, rocková legenda Jim Cusumano, usedal za klavír v Talířovém sále a hrával k večeři. Mcely, situované blíže Praze, se ovšem staly členem sítě Small Luxury Hotels of the World a zdají se nám tedy již více svázané komercí (ve smyslu důrazu na obchodní spolehlivost). V Herálci se cítíte méně sledovaní, více jako na návštěvě. Formality nejsou tak upjaté. Majitelé jsou hostům stále nablízku, klidně akceptují výjimky z bontonu a také mladý šťastný personál má volnost. Všude vnímáte přidané hodnoty, které by zde nemusely být. Je to více než luxus. Více než služba. Je to cosi, co vám dělá radost, když máte za noc v největším apartmá zaplatit 17 000 Kč. Jen co autem projedete kovanou bránou ven, začnete přemýšlet, kdy sem jet příště.
