Pěšky, sám a bez mapy. Jak český student poznává skutečný svět

- Reklama 4 -

„Člověk pozná sám sebe jen do té míry, do jaké pozná svět.“ Goethe

Představte si, že máte po maturitě.

Život před sebou.

Jak byste poznali – pro svou budoucnost – čeho jste vlastně schopni, jak byste pochopili sebe a to, o čem vlastně bude život?

Hloupý Honza šel do světa. Osmnáctiletý Ladislav také vyrazil. Kam? Do křesťanského poutního místa Santiago de Compostela. Ne, není věřící. Byl to obyčejný maturant z Českých Budějovic.

Šel 760 kilometrů. Svatojakubskou cestou jako před ním třeba advokátka Vladimíra Glatzová, přetížená ze své práce. Jednou prostě zamkla kancelář a měsíc šla přes Pyreneje. Cestou ji opustily postupně všechny stresy i civilizační návyky. Přestala se dívat, kolik jí zbývá ujít, přestala řešit, jak rychle jde. „Bylo to nepopsatelné. Čím déle jsem šla, tím více mě ta pouť rozebírala na kousky a skládala zpět, ale tak, že jsem byla lepší než předtím. Vzala mi všechnu energii, aby mi jí vrátila trojnásobek.“

Zní to jako šílenství, ale na té cestě se naopak jako šílenství začne zdát běžný styl života. Svět křečků v běhacím kolečku, kteří běží pořád do vyčerpání, ale za celý den se nepohnou ani o centimetr. „Jaký smysl má jít?“ ptají se křečci. „Jaký smysl má stát?“ ptá se Ladislav křečků.

Ladislav Zibura šel i proto, že věděl o Františku Líznovi. Tento český páter onemocněl rakovinou prostaty v již neoperovatelném stádiu. Ačkoli je ročník 1941, vydal se do Santiaga. Nepředpokládal, že dojde. Ale došel, ba dokonce po půlroce se vrátil a lékaři diagnostikovali, že nemoc jaksi zmizela. Od té doby nachodil další tisíce kilometrů. A pořád je mezi námi.

Santigo, Řím, Jeruzalém. A pokaždé byl méně než nic

Chůze je zdravá nejen pro tělo, ale hlavně mysl. Rok nato devatenáctiletý Ladislav, už jako student vysoké školy, obul stejné boty podruhé. Tentokrát v nich došel přímo od domu v Českých Budějovicích až do Říma. Důvod opět našel cestou: V životě se mi začalo až příliš dařit, byl jsem si sebou až příliš jistý. Ale ta cesta mě srovnala. Špinavý, smradlavý, hladový, spal jsem v příkopech, nikoho jsem nezajímal, když jsem šel okolo rychlostních silnic. Byl jsem méně než nic. To mě vrátilo na zem.“

Santiago de Compostela, Řím… do svaté trojice největších křesťanských poutí mu zbýval už jen Jeruzalém. Vyšel ve svých dvaadvaceti letech až z bulharsko-tureckých hranic. I tak měl před sebou 1300 kilometrů. Přes celé Turecko, Istanbul až do Antálie. Letadlem přeletěl moře do Izraele a pěšky pokračoval přes Nazaret okolo Galilejského moře, biblickou krajinou, kde Kristus vyrůstal i chodil po vodě. Po 40 dnech došel do Jeruzaléma. Pěšky. Bez mapy. Jen s třináctikilogramovou krosnou na zádech a touto výbavou:

do kufru

Mapu nemá nikdy. Říká, že má orientační nesmysl. Když se rozhodl jet na kole 3000 kilometrů k Severnímu moři a zpět, ujel 3500, protože omylem zajel k Baltu. „Místo objemné mapy mi stačí jeden papír a na něm seznam měst, kterými mám projít. Protože neznám cestu, musím se pořád ptát místních, kudy dál. A když na nikoho nenarazím, mám kompas. A taky jsem se naučil chodit podle slunce. Ano, někdy zabloudím a spíše se vzdálím od cílového bodu. Ale na tom nesejde, protože až tam pochopím, že cíl nikdy není ve výsledném bodě, je v té cestě. Ta se díky zabloudění stává naopak dobrodružnější.“ 

Ladislav použil jedno důležité slovo. Jaké to je a proč chodí pěšky? (2. stránka)

- Reklama 5 -