3 ženské mindráky, které nepochopím, aneb Holky, co být chvíli samy sebou?

Místo předmluvy: Tímto článkem naštvu spoustu žen. Uvědomuji si to. Až zoufale mnoho žen, v rozporu se svými slovy, totiž nestojí o názor, natož kritiku muže. Nerady slyší, že nejsou dokonalé. Hned se staví na zadní a obracejí vinu. Na muže. Oni přece mohou za všechny ženské komplexy. Hmm… Čtyři roky pranýřuji převážně muže. Čtyři roky se ženy jen tetelí a prosí mě, ať napíšu, co bych změnil na nich. Tak jo. Nevěřím, že to unesou.

Mindrák. Vnitřní pocit, že je člověk nedostatečný. Znáte ho? Já jsem toto slovo v souvislosti se ženou nikdy nepoužil, protože mě nikdy nenapadlo. Jenže ženy ho používají. Samy.

Dodnes jsem to snášel. Gentlemansky jsem dělal, že jejich vlny neslyším. Skřípěl jsem zuby a vycházelo mi to, protože jsem už starý pes a snadno to svedu na vrzající klouby. Ale dnes už chci věci popsat pravými jmény.

Takže Vy, ženy, naříkáte, že Vás muži opouštějí po jedné noci? Že se Vám občas posmívají, pohrdají Vámi, berou Vás méněcenně? Povím Vám proč. Na příkladů jen tří z Vašich mindráků, které jsem nikdy nepochopil. Totiž:

slečny

1. mindrák: Vuittonka

Když se ptám přímo žen, proč kupují napodobeniny, nejčastěji mi odpoví: „Protože vuittonka se mi líbí, ale na originální nemám dost peněz.“

Hm, ale kdo vůbec ženám namluvil, že vuittonka je – jak by řekl Forrest Gump – úplně nejvíc nejlepší?

Můj velmi bohatý známý daroval své ženě birkinku. Ta ji vyhodila z okna řvouc, že chtěla „pořádnou kabelku“, v překladu „vuittonku“. Přitom kabelka Birkin od Hermés stojí čtvrt milionu korun a čeká se na ni tři čtvrtě roku – pokud máte známé. Vuitton (nic proti němu) vyrábí svá plátna jako housky a stejně je cpe do regálu. Vyšší cena je jeho obchodní rozhodnutí. Přesto kabelku chcete, i když na ni nemáte? A co raději neznačkový směr? Záleží vůbec na konkrétní kabelce?

Téma žena a plagiát jsem zažil na vlastní kůži. Jedné čtenářce jsem pomáhal s jejím dospívajícím a velmi problematickým dítětem. Z jejího pohledu jsem mu zachránil život. Nevím.

Nebyla majetná a jako vyjádření svých díků mi z dovolené v Turecku přivezla šok – dárek, o jaký jsem nestál. Poslala mi ho do sídla firmy s dojemným vzkazem. Jenže byly to hodinky – napodobenina jedné velké značky. To přece já nemohu nosit!

„Nenosíte je proto, že stály pár eur a nejsou originální, tedy za statisíce korun? Já ale na dražší poděkování nemám. Přijměte je alespoň jako symbol, vzpomínku.“

Zastyděl jsem se. Vnímal jsem tu věc jen jako chladný kov. Ne jako příběh. A tak jsem se rozhodl ten symbol vzít tehdy, když jsem si přál připomenout, že můj příspěvek měl pro někoho význam. Jasně, že nejsou pravé. Ale ten člověk a jeho emoce ano. Jasně, že mi mohl věnovat ve stejné ceně jakoukoli jinou pozornost. Ale mám právo ho kádrovat?

Proto si říkám: Proč mají holky ze značek mindrák? Proč mají pocit, že musejí vlastnit konkrétní značku a model, když přece podstata člověka je jinde – ne ve věcech?

Co myslíte Vy?

2. mindrák: Co to má být jako s tím megalíčením a nehty?

- Reklama -